Střípky-Čriepky 2005/01 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 01

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

Před 15 lety se stříhaly dráty železné opony


 

Od pádu železné opony - důmyslném systému signalizací, špehů i nášlapných zařízení - a plotů z ostnatého drátu - uběhlo patnáct let. Začátkem prosince (4.12.) byl povolen výjezd na Západ, několik dní nato se začaly střihat dráty. Zdeněk Vyšohlíd vzpomíná:

zakazanepasmo.jpg

Co byla ona železná opona? Důmyslný systém signalizací, špehů i nášlapných zařízení - a plotů z ostnatého drátu. Také zvláčených pásů polí, aby bylo vidět stopy po "narušitelích". Zátarasy, hraniční pásma. Zákazy a propustky - ale také střelba na hranicích a zasahující cvičení psi pohraničníků. Také tři nebo čtyři stovky mrtvých, kteří se pokusili projít. Těch pouze zatčených, raněných, postřelených a pokousaných - nepočítaně. To byla železná opona. Když v devětaosmdesátém padla, bylo to přesně v čase adventním, v čase očekávání a naděje. Prožívali jsme to po obou stranách hranice velmi intenzivně.

strihanidratu.jpg

Jak nám tenkrát Bavoři drželi palce! Fotografovali stříhání drátů, chtěli u všeho být, všechno vědět. V silně katolickém Bavorsku prožívali tehdy advent zvlášť zjitřeně. Advent znamená příchod a patří k němu naděje a očekávání toho, co přijde.

Trochu jsme od těch dob ochladli - my i oni. Ale to je normální, protože všední den - všední den nakonec vždycky zvítězí. Proto aspoň vzpomínka na tehdejší atmosféru - a na půlnoční roku devětaosmdesátého: Napsal jsem tehdy jako tiskový mluvčí Občanského fóra krátké provolání. Nemělo ani dvacet řádek. Přeložil jsem je hned do němčiny, aby se stalo "mezinárodním" - a my obyvatelé pohraničí abychom trochu žasli, co Občanské fórum už dokáže (nepodepsal jsem je svým jménem, ale parafoval logem OF).

Získal jsem podporu kaplana domažlického, to už se stmívalo a Štědrý večer nastával - a odvezl jsem poselství na druhou stranu hranic. I tam vládla laskavost a pochopení. "Jak jinak o Vánocích?" řekl mi s úsměvem pan děkan ve Furthu a trikolora, naše česká trikolora na jeho stole mě dojala a překvapila ještě víc než ta, kterou jsem chvíli před tím viděl na klopě uniformy německého policisty. "K svátku Kristova narození patří," stálo tam, "aby si lidé vyšli vstříc a podali si ruce. Ani ostnatý drát, ani žádná ideologie už nás nesmí rozdělovat, stavět proti sobě. Politika už nesmí lidi štvát proti sobě pomáhat si k tomu falešným vykreslováním těch druhých jako nepřátel. Čas nenávisti uplynul.

... Proto se obracíme ke všem našim bližním, a tedy také k těm, kteří žijí v našem sousedství - v bavorském pohraničním městě Furth im Wald: nechť v budoucnu platí jen jedna hranice - hranice mezi dobrým a zlým. Tato hranice nás nerozděluje, nýbrž spojuje. Platí u nás v Československu, platí u Vás v Bavorsku a všude na světě.

 Proto chceme, aby v našich městech zazněla na Svatou noc tatáž slova."

Toto mírové poselství bylo čteno při půlnoční mši svaté - česky v Domažlicích, německy v bavorském Furthu. Bylo přečteno v týž čas, přesně o dvanácté. Tehdy bylo přečteno snad i týmž dechem, i když různými jazyky a v různých chrámech vzdálených patnáct kilometrů.

Nejen naděje, ale také ohlédnutí patří k času adventnímu. Zamyšlení nad sebou - i nad tím, co bylo. A také obrácení (naši předkové tomu říkali "pokání") - toto obrácení k tomu dobrému, co bylo, patří k adventu také. A také radost. Máme jí dnes málo. Možná právě proto, že jsme ochotni se za ní hnát dopředu - a málo myslíme na změnu směru, na obrácení se, a to také k sobě a také k tomu, co bylo.

Český rozhlas Plzeň 16.12.2004


 

17. listopad 1989 - 15 let poté

17. listopadu 1989 se v Praze shromáždilo asi 15 000 studentů, aby si připomněli památku Jana Opletala, studenta, který byl zastřelen nacisty v roce 1939. Shromáždění, které komunistické úřady tolerovaly, bylo zakončeno na pražském národním hřbitově na Vyšehradě. Týden před tím byla prolomena Berlínská zeď. I studenti v Praze chovali naději, že by mohlo dojít k očekávaným změnám. Navzdory výzvám policie se studenti nerozešli a tisíce jich zamířili do centra Prahy, aby poukázali na protireformní počínání tehdejšího komunistického vedení. Po cestě se k mírumilovnému průvodu připojili další lidé.

Na Václavské náměstí se dav nedostal. Na Národní třídě sevřely bezbranné studenty kordony pořádkové policie a nastala řež. Nepomohly ani výkřiky "Máme holé ruce" nebo "Jste tady, abyste nás chránili." Téměř 600 účastníků manifestace bylo zraněno. Dnes tuto krutou epizodu na Národní třídě připomíná pamětní deska. Veřejnost byla brutalitou policejního zákroku šokována. Studenti pražských vysokých škol vyhlásili hned následující den časově neomezenou stávku. Ke studentům se záhy přidali herci pražských divadel. 19. listopadu 1989 bylo v Činoherním klubu v Praze založeno Občanské forum, které se stalo mluvčím protestující veřejnosti a pro komunistický režim i partnerem k dialogu.