Střípky-Čriepky 2005/01 ... Článek 03 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 01

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

Státní organizace a seniorátní řád

V prvních desetiletích 11. století byl obnoven přemyslovský stát v rozsahu, který se pak udržel po řadu staletí prakticky až do novověku. Spojoval území Čech a Moravy, na němž se dotvářel středověký český národ. I když obyvatelstvo bylo ještě mnohde krajově izolováno, probíhalo zároveň jeho sociální a jazykové sbližování, zejména v důsledku existence velmi dynamické vrstvy knížecích předáků a bojovníků, působení církevní organizace a (byť dosud omezené) směny.

Celé území tvořilo jeden celek plně podřízený pravomoci knížete. Cílem politického systému českého státu bylo především zaručit jeho stabilitu a kontinuitu. Reálným nebezpečím pro každý středověký stát v dobách před upevněním stavovských institucí byly dynastické spory a hrozba územního rozpadu. Rozdělené království je proti přirozenému stavu a pustne, zdůrazňoval biblickou myšlenku kronikář Kosmas. Proto se i v českých podmínkách udržovala silná autorita vládce, vycházející z tradičních domácích vzorů, posilovaných církevní autoritou. Kníže nastupoval vládu dosazením na kamenný stolec na Pražském hradě (ještě z pohanských dob) a na základě tohoto rituálu přebíral “vlastnictví” nad celou zemí. Nejen družina věrných, ale všichni obyvatelé byli jeho poddanými a “čeledí”. I jako křesťanský panovník personifikoval nastolený kníže veškerou právní (“veřejnou”) moc, vystupoval otcovsky, ale zároveň despoticky a krutě.

Aby se předešlo dělení státu a sporům mezi členy dynastie, převládl z Břetislavova rozhodnutí tzv. seniorát, zásada, že úřad panovníka má náležet tomu nejstaršímu. Mladším Břetislavovým synům byla předána místní správa a vláda na Moravě. Polovinu Moravy tvořilo Olomoucko, druhá - Brněnsko - byla počátkem 12. století dále rozdělena vznikem Znojemska. Na rozdíl od občasných přemyslovských údělů v Čechách (Žatecko, Hradecko, Plzeňsko) se moravské úděly staly v praxi dědičnými, nepochybně pro přílišnou vzdálenost pražského centra. Cílem moravských knížectví byla obrana státu proti Uhrám (Olomoucko) a Rakousku (Brněnsko). Měly tedy vojensko-správní podstatu. Každý z moravských knížat měl teoreticky nárok na vládu v Čechách.

Jednotnou správu a obranu státu zabezpečovala hradská soustava, která byla rozšířena z Čech na Moravu. Náležela k ní jak provinční střediska, tak řada lokálních i strážních hradišť. Na rozdíl od předchozích “kmenových” center byla správní hradiště menší, umístěná často v jejich blízkosti (Kouřim). Správu řídil kastelán (český termín není doložen, snad “župan”) spolu s několika úředníky (sudí). Hradská správa organizovala shromažďování dávek, vojenské oddíly, vykonávala rozsáhlou pravomoc, která však ještě měla značně barbarské kořistné rysy. Kolem předních hradišť byli soustředěni velmožové a bojovníci.

 

Politický vývoj v druhé polovině 11. století

Přemyslovci v 2. polovině 11. století rodokmen-1.gif

Idea jednotného státu byla vystavena pokušení vládychtivých snah jednotlivých Přemyslovců a jejich osobních družin. Kníže Spytihněv II. hned po nástupu k moci dal zajmout údajně 300 moravských předáků a zbavil vlády na Moravě své bratry. Pokrok vůči panovníkům 9. či 10. století lze spatřovat v tom, že potencionální odpůrce své svrchovanosti nedal ani povraždit, ani zmrzačit. Je přitom zřejmé, že mezi českými a moravskými předáky neexistovala nějaká kmenová přehrada, družiníci volně přecházeli na území obou geografických celků a mohli se účastnit nastolovacích obřadů.

Vratislav II., dříve oběť Spytihněvových zásahů, hned v roce 1061 obnovil existenci moravských údělů; každý z těchto knížat měl titul knížete moravského a nárok na český stolec. Obtížnější byla záležitost mladého Jaromíra, který byl určen za biskupa pražského. Biskupství spojovalo celé území státu a bylo důležitou oporou panovníka. V Jaromírových rukou se však mohlo stát nezávislým duchovním, ev. říšským knížectvím. K oslabení tohoto centralismu založil Vratislav dvě nové instituce - biskupství moravské se sídlem v Olomouci (1036) a kapitulu vyšehradskou, přímo podřízenou papeži.

V období Vratislavovy vlády došlo k tzv. boji o investituru mezi císařem Jindřichem IV. a papežem Řehořem VII. Obřad investitury (odevzdání berly a prstenu) znamenal uvedení do biskupského (opatského) úřadu, které císař vykonával ze své světsko-duchovní autority; s jeho souhlasem měl nastupovat i papež. Církev naproti tomu již požadovala právo kanonické volby a nadřazenost papeže vůči císaři.

Spor o investituru ve své podstatě signalizoval krizi tradičního pojetí císařské autority. Pro pokročilejší západní a jižní Evropu narůstal duchovní význam papežství jako jediné universalistické moci. Dokládá to zejména široká odezva na papežovu výzvu k 1. křížové výpravy do Palestiny (vyhlášena 1095), která se převážně uskutečnila silami franko-normanských feudálů s podporou italských měst. Tím se Západ otevřel vyspělejšímu Středomoří. Králové Anglie a Francie uzavřeli s papeži konkordáty, v nichž uznali práva kanonické volby biskupů a podrželi zároveň svrchovanost koruny nad jejich územím. Ústup císaře však znamenal závislost Říše na papeži a oslabení základů říšské moci, které představovala říšská biskupství a kláštery. K tomu nakonec došlo, a v zoufalém zápase obou stran byli dosazováni protipapežové i proticísařové.

Zatímco Polsko a Uhry sledovaly gregoriánskou (prořehořskou) politiku, Vratislav II. vystupoval na straně Jindřicha IV. Biskup Jaromír podporoval gregoriánskou stranu a byl dokonce v kontaktu s jejími hlavními představiteli. Polský Boleslav II. Smělý získal roku 1076 od papeže královskou korunu; Vratislavovi poskytl hodnost “krále českého a polského” zase roku 1085 císař. Česká vojska se účastnila bojů s císařovými odpůrci v říši, Vratislav obdržel v léno Míšensko a získal slib na zisk Rakouska. Z těchto území zůstaly součástí Čech Budyšínsko a Zhořelecko.

Na sklonku Vratislavovy vlády došlo k odboji jeho syna Břetislava, který podpořila “mladší” a nižší část aristokracie; to bylo příznakem přežívání dosavadního systému spoluvlády rodové elity předáků a projevem nedůvěry ve starobylý systém seniorátu. Břetislav byl sice poražen, ale po epizodické vládě strýce Konráda se ujal vlády. Vnitřní napětí však pokračovalo, Břetislav II. se obklopil vlastními stoupenci a nechal vypudit část předáků (Vršovci - uchýlili se do Polska). Brzy nato zbavil moci brněnské Přemyslovce. Roku 1100 byl na loveckém dvoře ve Zbečně zavražděn.

 

“Cesty na strmý vrchol slávy” v první čtvrtině 12. století

Přemyslovci za bojů o trůn 1100 - 1125

Synové Vratislava II. rodokmen-2.gif

Po Břetislavově smrti byl nejstarším Přemyslovcem právě vyhnaný Oldřich Brněnský, ale předáci a biskup Heřman povolali na stolec Bořivoje II. Toto narušení seniorátu připravoval již Břetislav II. Když Bořivoje označil předákům za svého nástupce a dal mu “předem” odevzdat lenní korouhev roku 1099 od krále Jindřicha IV. Tím chtěl Břetislav zúžit nástupnictví jen na větev Vratislavových synů.

Kníže Oldřich musel své nároky prosazovat se zbraní v ruce, ale dosáhl jen obnovení vlády své rodové větve v Brně. Ale i Bořivoj měl velké obtíže, protože se do Čech vrátily i nedávno vypuzené rody a Vršovci tehdy ovládali Žatec, Litoměřice a Libici. Bořivoj nedůvěřoval ani Břetislavovým rádcům (Hrabišici) a podněcoval vzestup nové vlastní družiny. Tím byla zcela narušena křehká vnitropolitická stabilita a na vládu pomýšleli i další Přemyslovci. Mentalitu jejich bojovnických družin vyjádřil přední rádce Svatopluka Olomouckého slovy:

“Ještě jsme neučinili ze svých hlav most, po kterém se přichází na stolec... Ale ne vždy zbraní, nýbrž častěji lstí se přichází na strmý vrchol slávy:”

Podle tohoto návodu Svatopluk Bořivoje roku 1107 svrhl a ve shodě s jeho bratrem Vladislavem (jenž se měl stát jeho nástupcem) byl dosazen na stolec. Český stát se za jeho vlády jakoby vracel někam do 9. století. Kníže strávil své panování v sedle na vojenských výpravách proti Uhrům a Polákům a do vnitřních záležitostí zasáhl vyvražděním Vršovců v roce 1108. Byl to drastický masakr, jemuž padli za oběť všichni v Čechách přítomní Vršovci včetně dětí, jejich příbuzní a přátelé: tím se zároveň obohatila Svatoplukova družina. V následujícím roce byl Svatopluk zavražděn.

Jeho družina se pokusila prosadit za vládce jeho bratra Otu, ale čeští předáci obhájili nástup Vladislava I. Ten se ještě musel vyrovnávat s morálními nároky svého staršího, ale neschopného bratra Bořivoje. Vladislav však obnovil integritu českého státu. Na sklonku jeho života ve snaze vyhnout se dalším krvavým obětem převzala aristokracie spolu s královnou Svatavou, vdovou po Vratislavovi II., iniciativu do svých rukou a dohodou na Vyšehradě byl určen za nástupce Soběslav I. Definitivní opuštění seniorátu uznal i jeho dosavadní obhájce kronikář Kosmas.

 

Duchovní struktury společnosti v 11. století

Představy obyvatel českých zemí měly v 11. století ještě převážně anarchický ráz. Společenství stále tvořilo jistý, byť christianizovaný a státotvorný “mir”, v němž nositelem veřejné moci zůstával český kníže. Úzkou propojenost duchovní a světské moci symbolizovala přestavba rotundy sv. Víta na románskou baziliku knížetem Spytihněvem II. Od doby vlády Vratislava II. narůstal význam kultu sv. Václava jako jednotícího symbolu státu. Vratislav II. sám přesídlil na Vyšehrad, který zůstal panovnickým sídlem až do pol. 12. stol.

Pokračování příští měsíc