Střípky-Čriepky 2005/03 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 03

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

Sídlení, hospodářská a právní “výstavba země”

Termín země označoval od raného středověku jednak půdu a polnosti, jednak celou oblast státní svrchovanosti panovníka. Toto širší “vlastnictví” vládce měnilo svou podstatu po celý středověk a bylo postupně omezováno politickými právy stavů. V praxi to znamenalo, že “země” se vnitřně emancipovala jako subjekt, především v důsledku rozmachu svobodné držby a práv vlastníků. Tím byla znemožněna cesta k státnímu despotismu a vytvářely se základy středověkého “právního státu”, omezeného ovšem zprvu jen na práva a svobody vrstev, které je také byly schopny obhájit.

Rozvoj pozemkové moci šlechty vedl sice ve středověku mnohdy k rozkladu větších celků, ale zároveň k jejich přetváření a ustanovení zemské správy. Perspektivními rysy “budování země” byl poznamenán již průběh tzv. vnitřní kolonizace ve 12. století. Novým osidlováním se snažily zlepšit své postavení různé skupiny poddaných, ale především rodiny nižších i vyšších družiníků, které usilovaly o stabilizaci své moci.

Kolonizaci a rozvoj šlechty panovník v zásadě podporoval - šlechtické majetky zvyšovaly také jeho příjmy, zajišťovaly vojenskou sílu státu a vládce měl zájem na udržení pohraničních oblastí, narušovaných pronikáním německých kolonistů (hlavně na Loketsko a do Vitorazska, oblasti na česko-rakouském pomezí). I kníže se snažil rozsazovat nové poddané, často ve strážních funkcích, na okraji osídleného území a podněcoval svými fundacemi (tj. zakladatelskou činností) a dary velkou kolonizaci klášterní. Hlavním iniciátorem změn na venkově však zůstávala šlechta, která mnohdy v drobných střetech využívala své síly a autority k vytváření feudálních oblastí ochrany a vlivu. Výsledky osídlování před rokem 1200 byly vzhledem k omezeným technickým možnostem a hospodářským podmínkám doby překvapivé - byla obydlena většina českého a moravského území, včetně krajů, které se v průběhu staletí germanizovaly. Do vysoko položených oblastí pohraničních hor ovšem kolonizace ještě nepostoupila.

Šlechtické rody spolurozhodující o českých dějinách v podstatě až do novověku byly zprvu soustředěny v oblasti mezi Bílinou, Ml. Boleslaví, Kouřimí, Prahou a Plzní, odkud pronikaly do celého státu. Z Čech také pochází většina předních moravských panských rodů. Nejrozsáhlejší šlechtické majetky se rozkládaly dále od centra státu, na okrajích staršího osídlení. V severozápadních a západních Čechách (po obou stranách Krušných hor) to byly držby rodu Hrabišiců (zakladatelé klášterů v Oseku a v Praze Na Zderaze) a Hroznatovců (blahoslavený Hroznata, založil kláštery v Teplé a v Chotěšově), v Pojizeří zase Markvarticů (Klášter Hradiště). V jižních Čechách rozvinuli svá sídla Jiří z Milevska, Bavorovici a Vítek z Prčice, předek Vítkovců. Soustředění drobnějších držeb ve středních Čechách dokládá síť románských kostelíků, často s panskou tribunou; Kostel a dvorec byly tehdy zakládány v areálech vsí. Šlechtická kolonizace se také rozvíjela např. v moravském podhůří Vysočiny (Kounici).

Zakladatelská činnost šlechty přetvářela krajinu, určovala rozmístění sídel a hranice panství; ty byly stanovovány objížděním nebo obcházením. Typickým sídlem jménem z těchto dob jsou “újezdy”. Panství šlechty stála teprve na začátku svého vývoje. Vrcholem prestiže a moci šlechty však nebyla izolace na vsi, ale služba vládci a zastávání správních úřadů. To umožňovalo šlechtickým rodům získávat další prostředky k rozšiřování územního vlivu.

Teritorializace šlechty (tímto pojmem rozumíme různé stránky vztahu šlechty k zemi) neprobíhala jen ve sféře kolonizační a vlastnické, ale také právní, politické a ideové. Původní “právo” bylo jen určitou směsí náboženských příznaků, kmenových zvyklostí a rodových tradic, které byly přeměňovány a rozvíjeny rozhodováním panovníka a jeho nejvyšších úředníků. Teprve v průběhu 12. století se situace mění a je zapotřebí respektovat mentalitu a právní zájmy vyspělejší vlastnické společnosti. Souhlas zemských předáků si vyžadoval již Soběslav I., když chtěl popravit spiklence, usilující o jeho bezživotí. V roce 1158 musel Vladislav II. uznat některé zemské svobody (šlechta se odmítla účastnit tažení za hranice na své náklady). V roce 1189 vyhlásil kníže Konrád II. Ota v Sadské Statuta, která byla prvním psaným zákoníkem (text dochován z Moravy). Upevňovala princip svobodného vlastnictví pozemků a soudnictví (při soudech museli být přísedící z vyšší nebo místní šlechty). Vlastní soudní procesy si však dlouho udržovaly iracionální magické formy, k nimž patřily zejména tzv. Boží soudy.

Společenské proměny měly nutně vliv i na další vývoj politického systému státu. Státní aparát, zejména panovnický dvůr, přijímá stále více formálně vazalských prvků podle evropských vzorů. Českého vládce i moravská knížata obklopují jak církevní hodnostáři (biskupové, opati, proboštové, arcijáhni), tak držitelé dvorských hodností (komorník, maršálek, číšník, stolník, lovčí, mečník aj.). Klíčovým nástrojem při vytváření osobní moci vládce a podpoře státotvorných sil bylo cílovědomé rozdílení lenních statků (výsluhy) či přidělováním správních úřadů (tzv. beneficií).

Základní okruh šlechtické elity se zřejmě stabilizoval až v době Vladislava II. Jeho moc se mění na vyšší feudální panování nad šlechtou, která sama již představuje “zemi”. Jak ukazují pečetě panovníků dochované právě od Vladislava II., vládnoucí kníže v podstatě pouze přejímá do svých rukou a spravuje “pax” (mír, řád, stát) sv. Václava.

Na rozvoji hospodaření, právní kultury a na průběhu kolonizace se podílely kláštery. Teprve zvýšení právní jistoty umožnilo jejich patřičný vzestup. Zatímco nejstarší kláštery patřily k řádu benediktýnů, od přelomu 11. a 12. století se šířily z Burgundska a Lotrinska řehole úzce spjaté s dobou kolonizační přestavby Evropy (cisterciáci, premonstráti). Klášterní komunity byly často vícenárodní; cisterciáčtí a premonstrátští opaté se účastnili generálních synod v Prémontré a Cîteaux (lat. Cistercium). Kláštery uplatňovaly pokročilejší hospodářskou organizaci i technologie. Křížové výpravy do Palestiny uvedly v život křižovnické řády, kombinující rytířské a mnišské prvky života. Ty se orientovaly na praktickou charitativní činnost, ale zabývaly se také finančnictvím. Aby se však mohlo církevní vlastnictví realizovat na úrovni šlechtického, muselo se vymanit z četných, stále narůstajících povinností vůči provinčním hradům a jejich úředníkům. Kláštery proto získávaly od panovníků tzv. imunity (právní ochranu) v hospodářských a soudních záležitostech.

 

mapklastery.gif

Kláštery v 10. - 11. století

benediktýni: ČECHY - Sv. Jiří /ženský konvent/ (Praha), Břevnov, Ostrov, Sázava, Opatovice; MORAVA - Rajhard, Hradiště

Kapituly: Sv. Vít (Praha), Stará Boleslav, Litoměřice, Olomouc, Vyšehrad, Sadská

Kláštery založené ve 12. století

benediktýni: ČECHY - Kladruby, Postoloprty, Vilémov, Podlažice, Teplice /ž/; MORAVA - Sedlec, Plasy, Nepomuk, KLášter Hradiště, Sv. Pole u Třebechovic, Osek

premonstráti: ČECHY - Strahov, Želiv, Doksany /ž/, Louňovice /ž/, Litomyšl, Milevsko, Teplá, Chotěšov /ž/; MORAVA - Kounice /ž/, Louka

johanité: ČECHY - Praha, Stříbro, Maňetín, Kadaň, Kladsko

 

Kultura 12. století

Tradiční dynastickou koncepci české státnosti, založenou na přemyslovské pověsti, přibližuje evropsky unikátní výzdoba znojemské rotundy sv. Kateřiny (tehdy Nanebevzetí P. Marie), kterou dal pořídit kníže Konrád roku 1134 u příležitosti svého sňatku s Marií Srbskou; Zobrazuje mýtické počátky rodu (Přemysl Oráč) a cyklus přemyslovských vládců, které jsou pak zařazeny do křesťanského ideového kontextu (postavy evangelistů, Kristus-vládce).

Pod vlivem “výstavby země” a počátků šlechty se mentalita českého společenství výrazně proměňovala. Narůstá nejen sebevědomí, ale i religiozita mnohých členů aristokracie, jak o tom svědčí poutě urozených mužů a žen až do Palestiny. Představu Čechů o jejich důstojném postavení v křesťanském světě ukazuje monumentální obraz z Augustinova spisu De civitate Dei (O boží obci). V “Nebeském Jeruzalémě” (věčné říši boží) se sv. Trojicí, anděly, světci je také vyčleněn prostor pro čtyři postavy světců (sv. Václav, Vojtěch, Prokop, Ludmila) s nápisem Boemienses (“Čeští” patroni). Jak objasňuje další nápis, “naděje, láska a víra daly tu místo spravedlivým Čechům”. Čechy se tak snažily smysluplně spojit výstavbu vnitřního řádu s obecnými křesťanskými ideály.

Iniciátorem duchovního života v 2. polovině 12. století byl zejména olomoucký biskup Jindřich Zdík, jenž podporoval řehole s augustiniánským zaměřením (johanité). V českých zemích již vzniká vlastní honosná knižní kultura. Střediskem bylo zejména Zdíkovo skriptorium, písařská dílna, kde vznikl např. Olomoucký kolektář (Horologium). Literární produkce z hradišťského kláštera byla přenesena do Opatovic (Hradišťsko-opatovické letopisy, Opatovický homiliář).

Pokračování příští měsíc