Střípky-Čriepky 2005/05 ... Článek 01 (z 9)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 05

Články: Praha - Květen 1945
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk
Cesky Znak Stripky/Criepky Logo Slovensky Znak

Časopis Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků na Novém Zélandě

  Číslo 05 (No.05)

  Květen 2005 (May 2005)

  Ročník 16 (Vol. 16)



PRAHA - KVĚTEN 1945


 

Ze vzpomínek představitelky Červeného kříže Stefanie princezny Schaumburg-Lippe, která přišla do Prahy v polovině dubna 1945 organizovat evakuaci německých civilistů. (Nejen Češi, ale hlavně Němci doufali v obsazení Prahy Američany)

Přijela jsem do Prahy z válkou poznamenaného Durynska a tak na mě hluboce zapůsobil klid a mír panující v tomto krásném městě. Brzy se ale ukázalo, že mírová atmosféra je falešná. Objevovaly se pověsti, že zde dojde k povstání, které umožní Rudé armádě snadno Prahu obsadit. Docházely též zprávy o uprchlících mířících do české metropole ze Slezska, Saska, Durynska a Rakous. Všichni prchali před frontou. Tato rozsáhlá masa lidí a povozů všeho druhu hrozila ucpat silnice potřebné pro pohyby wehrmachtu.

prazskebarikady.jpg

Přestože Rusové, postupující ze severu a východu byli nebezpečně blízko, dosud nebylo vykonáno k odsunu německých žen a dětí z Prahy do bezpečí. Všichni jsme očekávali a doufali, že Prahu obsadí Američané, kteří již dosáhli Plzně.

Vycházeje ze svých zkušeností z Durynska, navrhla jsem generálu hraběti Pücklerovi (velitel pražské SS posádky, okupoval právnickou fakultu), okamžitě začít s evakuací. Byla jsem si plně vědoma těžkého úkolu, který mi byl uložen a tak jsem po hlubokém nadechnutí odjela do Hradčanského paláce jednat s civilními a vojenskými autoritami. Zjistila jsem, že problém s uprchlíky je mnohem větší, než jsme předpokládali a dále, že nebyl dosud vydán rozkaz k evakuaci civilních zaměstnanců, protože byl strach z vyvolání paniky. Později jsem se dozvěděla, že velitel SS vykonal opatření k evakuaci rodinných příslušníků svých důstojníků a úředníků. Jinak hrabě Pückler trval na tom, aby jeho velitelství s připojenými úřady pokračovalo (bez přerušení) v práci.

Pracovala jsem v budově jeho velitelství. Nejdříve jsme museli zjistit kolik osob bude nutno evakuovat. Dále bylo nutno na základě těchto informací požádat a získat dopravní prostředky. Pak bylo nutno určit místo, do kterého rodiny budou evakuovány a zajistit vojenský doprovod, protože konvoj aut pojede oblastí, kde působili partyzáni. Od příštího dne chodba před mým úřadem byla přeplněna lidmi všeho druhu s rodinami, kteří se hlásili k evakuaci. Bylo neuvěřitelné, jak bleskově se informace o naší činnosti šířila. Telefonní linky byly trvale přetíženy žádostmi o pomoc.

V Praze tehdy bylo kouzelné jarní počasí zdůrazňující krásy historických budov tohoto starého města. Všude kvetly šeříky. Vltava klidně proudila pod Karlovým mostem poblíž našeho úřadu. Vše se zdálo být v pořádku.

29. dubna krásné počasí vylákalo mě a majora Knebela na procházku ke Hradčanům. Nedaleko Karlova mostu jsme se setkali s motorizovanou kolonou SS. Náhle se před námi objevil voják na motocyklu s tímto rozkazem: Velitel pluku “Der Fuhrer” žádá majora Knebela, aby jej dle předpisu řádně pozdravil” Knebel byl žádostí překvapen, ale za několik vteřin s radostí zdravil podplukovníka Otto Weidingera, spolužáka z vojenské akademie. Knebel ho pozval k rychlému pohoštění, při kterém byla diskutována pražská situace. Využila jsem okolnosti a zeptala jsem se podplukovníka kam se svým plukem míří. Odpověděl, že jedou do Drážďan, zásobit se municí. Hlavou mi bleskla myšlenka, s kterou jsem se na něj obrátila: Tuto munici již určitě nebudete potřebovat, ale mohli byste nám pomoci evakuovat naše rodiny z Prahy do bezpečí.” Požádala jsem ho, aby stále sledoval naši zdejší situaci a hlavně jsem jej prosila aby se k nám vrátil, jakmile by se dozvěděl o povstání. Weidinger slíbil, že udělá co může. Tehdy jsme již dopravili do bezpečí, do Bavorska, asi 500 matek s dětmi. V Praze bylo ale stále nejméně třikrát tolik našich matek s rodinami, netrpělivě čekajících na evakuaci. Brzy se situace začala zhoršovat. Množily se zprávy o nepříjemných incidentech mezi Čechy a Němci a občas bylo slyšet i výstřely. Všeobecná nervosita narůstala.

Pückler měl řadu ostrých argumentů s generálem Touissaintem (vrchní velitel všech německých jednotek v Praze a v celém “Protektorátu”) a i s představiteli protektora K.H. Franka. Pückler nechtěl aby evakuace civilistů byla ohrožena předčasným stažením německých jednotek a úřadů. Chtěl udržovat pevnou frontu. Zasadil se též o to, že nedošlo k demolicím výbušninami. Díky jemu nebyl zničen jedinečný a krásný Karlův most.

Brzy jsme byli zaplaveni zprávami: boje v Berlíně, Hitlerova smrt, rychlý postup Rusů a nepochopitelné zastavení se Američanů západně od Plzně. Všude toto nás naplňovalo velkými obavami a nutilo nás co nejvíce zintensivnit tempo evakuace. Poslední konvoj s uprchlíky byl vypraven 24 hodin před vypuknutím povstání. Druhý den, 5. května, vybuchla bouře. Vše začalo nečekaně, ale úmyslně. Český dopravní policista na náměstí v Dejvicích (Platz der Wehrmacht, bylo zde hlavní posádkové velitelství) střelil pistolí po generálu Kammlerovi, právě když tento odpovídal na policistovo salutování. Kammler s bleskovou rychlostí policistu na místě zastřelil. Toto přeměnilo Prahu v arénu nepředstavitelných hrůz, kde se odehrávaly vraždy a mučení. Vše bylo již popsáno a nebudu to zde opakovat. Nový transport žen a dětí byl již připraven v jedné z budov wehrmachtu na Dejvickém náměstí, snažili jsme se pomoci kterékoli rodině žádající o pomoc a tak naše budova byla přeplněna uprchlíky.

6. května 1945. Na všech stranách Prahy naprostý chaos a my jsme přesně uprostřed. Čeští partyzáni ukrytí v protějších domech střílí do našich oken. Díky Bohu, střílí vysoko a tak pouze jeden nebo dva z našich lidí byli lehce zraněni. Jednotky z naší budovy se snaží výpady vyčistit okolí a dobýt zpět nedalekou nemocnici Luftwaffe. Jejich útok podporuje dělo umístěné ve dveřích naší budovy. Budova je z cementu a všechna čtyři poschodí mají otevřená schodiště. Změnila se v obleženou pevnost. Hluk byl nepopsatelný. Události na ulicích nutily stále více civilistů k útěku do našeho sklepního krytu. Není divu, že na jejich tvářích byla obava a strach. Venku na chodnících leželi mrtví a zranění lidé včetně řady žen. Sama jsem viděla zastřelit ženu s nákupní taškou přecházející poměrně klidnou ulici v době, kdy se nestřílelo. Kulka která ji zabila, určitě nepocházela z německé zbraně.

Zřídili jsme středisko prvé pomoci, kde byli ošetřováni ranění. Mnozí z nich byli velice mladí, ale stateční vojáci z mládežnické divize. Mým úkolem byla péče o civilisty. Bylo třeba je uklidnit a obstarat jídlo. Praha netrpěla nálety a tak sem bylo evakuováno mnoho německých rodin. Mnohé z těchto matek byly nyní povstáním odloučeny od svých dětí. Zoufale se snažily dostat k nim, domů. Nebylo to ale nyní možné, vždy se vrátily zpět do krytu, protože na ulicích se střílelo.

K večeru se situace uklidnila a nakonec bylo slyšet jen izolovanou střelbu. Pomalu se náš kryt vyprazdňoval až zde zůstalo jen malé množství Němců s několika Čechy, kteří měli strach ze svých krajanů. Během těchto nebezpečných dnů jsem doufala jedině v návrat a ve vysvobození jednotkou podplukovníka Weidingera. Byla jsem přesvědčena, že své slovo dodrží. Jen jsem nevěděla, zda-li se k nám dostane včas. Obávala jsem se též, že mu jeho nadřízení novými rozkazy v záchranné misi zabrání.

7. května. Letecké bombardování. Zprvu nebylo jasné, zda-li se jedná o německé nebo ruské stroje. Byla to německá letadla, která pomáhala isolovaným jednotkám proniknout z obklíčení. 8. a 9. května slyšíme jen ojedinělé výstřely. Situace se zklidňuje. Nálada se zlepšuje, šíří se pověsti, že se blíží očekávaná pomoc. Nakonec pověsti se změnily ve skutečnost. Sama bych toho mnoho nedokázala, kdyby nebylo podplukovníka Otty Weidingera, který shromáždil téměř tisíc vozidel a použil je k vyproštění německých žen a dětí z pražské past. (Mezi nimi byl též v obvazech K.H. Frank, vydávající se za raněného prostého vojáka, asi část pražského gestapa a většina německé posádky včetně mnoha raněných z vojenských lazaretů). Tak tisíce uniklo teroru, mučení, smrti a deportaci.

Nebylo jednoduché opustit Prahu. Hrabě Pückler strávil mnoho času vyjednáváním s představiteli Čechů. Z budovy hlavního velitelství jsme vyjeli 9. května. Kolonu vedli zástupci Čechů s bílými prapory. Nebyli ale respektováni a přesto, že bylo oficiálně vyhlášeno oboustranné příměří, dostávali jsme se do pouličních bojů. Strávili jsme též určitý čas sbíráním raněných a po třech neúspěšných pokusech jsme vyjeli z Prahy postranní silnicí. Zdrželo nás zablokování hlavní silnice vozidly ustupující armády maršála Schörnera. Po poledni jsme překročili Vltavu, která až do 11:30 hod. tvořila hranici mezi Američany a Rusy. Přijeli jsme o hodinu později. 11. května v americkém zajateckém táboře poblíž Písku jsme byli předáni Rusům společně se 40,000 německých vojáků. Generál Kammler, hrabě Pückler a major Knebel tehdy zahynuli.

(Tato zajímavá vzpomínka na Pražské povstání je z knihy “Das Reich”, str. 195-199, J. Lucas (“Cassell, 1991") přeložil Dr. J. Lovell)


Poznámka: podplukovník Otto Weidinger velel zesílenému pluku (asi tři tisíce dobře ozbrojených a zkušených vojáků). Tato jednotka dostala 6. května rozkaz od maršála Schörnera (velitel všech německých jednotek v Čechách, na Moravě, Slezsku a Sasku - byl tehdy ve Velichovkách u Jaroměře v SV Čechách) proniknout do Prahy, do hlavního posádkového velitelství v Dejvicích. Pluk postupoval rychle z okolí Drážďan až k periferii Prahy bez problémů. Odtud došlo k střídavým bojům a vyjednávání s našimi povstalci. Po bojích v Chabrech, Kobylisích a u Trojského mostu, dorazili večer 8. května do Dejvic a okamžitě zahájili evakuaci Němců.

Ve svých zajímavých pamětech (Kameraden bis zum ende - Oldendorf, 1978) Weidinger, který byl mnohokráte zraněn, ale válku přežil, napsal: nasazení mé jednotky k potlačení Pražského povstání bylo nejnesmyslnějším krveproléváním, jaké jsem zažil během celých šest válečných let. Nechápal, proč Češi povstali, když Německo bylo již poraženo.

Nedávná česká historie je z velké části stále neúplně; často zkresleně a někdy lživě zpracována. Pražské povstání není výjimkou. Pokud vím, pouze pluk. S. Auský v práci “Vojska Vlasova v Čechách” (Toronto 1980) se pokusil o objektivní podání. Bohužel, mohl se opírat převážně jen o zahraniční prameny. Těžko uvěřit, ale i nyní, kdy máme již za sebou “sametovou desetiletku”, původní dokumenty k povstání (např. Jednání České národní rady, vyjednávání s Frankem a představiteli wehrmachtu a jiné) jsou stále od roku 1945 “přísně tajné” a jako takové ukryty pod zámkem ve Státním archivu a nepřístupné studiu (osobní sdělení plukovníka S. Auského).

Noviny otiskly v posledním 47. čísle příspěvek pana Jana Kovanice o Pražském povstání. Tento článek je pěkným příkladem o stálém vlivu historiků z komunistické éry na myšlení mladší generace, která se narodila po roce 1945. Pod vlivem této četby autor jistě nechtěně uveřejňuje některé nepřesnosti. Například: “Od severu se blížila tanková divize SS REICH, od východu tanková divize SS WIKING...”. Fakt je, že v dubnu a květnu 1945 Němci v Praze ani v jejím okolí neměli žádnou tankovou divizi. Všechny byly nasazeny na frontě proti Rusům. Tanková SS divize Das Reich jako ucelená bojová jednotka již delší dobu neexistovala. Jeden její pluk bojoval tehdy v Rakousích a zbytek byl v Sasku u Drážďan. Z těchto jednotek byl vyčleněn Weidingerův pluk, který se 8. května dostal do Prahy. O žádnou divizi nešlo. SS tanková divize Wiking nikdy na naše území nevstoupila. Byla tehdy zapletena do ústupových bojů ve Štýrsku a Tyrolech, kde přešla do amerického zajetí. Praha, kde bylo velké množství vojenských lazaretů a nemocnic, byla prohlášena Dönitzem za “otevřené, město” (stejně jako před rokem Řím). Počátkem povstání se počet ozbrojených Němců v Praze odhaduje na deset tisíc. Koncem povstání jejich počet stoupl ke třiceti tisícům. Jednalo se o jednotky, které se snažily ustoupit Prahou a zapletly se do bojů s povstalci a Vlasovci, dále o různé jednotky z okolních vojenských škol, tankových a dělostřeleckých cvičných prostorů (Milovice, Benešov), jednotky rekonvalescentů, obrněný vlak, cyklistický prapor atd.. Ty byly narychlo stahovány do Prahy k potlačení povstání. Tvrzení, že Schörner se chtěl v Čechách udržet ještě tři týdny, aby se nacisté mohli stáhnout do fiktivní Alpské pevnosti neodpovídá skutečnosti. Velitel armády “Mitte” měl tehdy plnou hlavu starostí jak se s nejmenšími ztrátami odpoutat od Rusů a přejít do amerického zajetí.

Zajímám se o některé nejasné stránky - specielně o jednání Američanů, představitelů hlavního štábu armády USA (inteligence) a generála Pattona s maršálem F. Schörnerem na Velichovkách počátkem května 1945 a o účast (provokace?) sovětských agentů. Nevěřím, že povstání bylo tak stoprocentně spontánní, jak se často tvrdí. Z toho co píše P. Drtina v “Československo můj osud”, svazek druhý strana 41 (Toronto 1982) a též z Fierlingerova článku v “Hlasu revoluce” 16.4.1965, je zřejmé, že Eisenhower 5. května, ihned po prvém volání Pražského rozhlasu o pomoc povstání se spojil prostřednictvím americké vojenské mise v Moskvě s Benešovou vládou v Košicích a nabídl jí, že Prahu osvobodí pokud bude o to Benešovou vládou požádán. Tato nabídka byla okamžitě ústy Fierlingera odmítnuta. Fierlinger se s tím v “Hlasu revoluce” více méně chlubí. Měl s tím prý opletačky na ÚVKSČ: prozradil přísně tajenou skutečnost. Má-li někdo k této problematice bližší informace, prosím o sdělení redakci. Není třeba zdůrazňovat, kdyby bylo Američanům dovoleno postoupit až do Prahy, kam měli dvě hodin jízdy - Němci již s nimi nebojovali, tak by bylo zachráněno tisíce lidských životů na obou stranách fronty, včetně mého bratrance, nadaného studenta, který padl v Kobylisech v boji s Weidingerovou jednotkou. Zahynula tam s Němci řada našich lidí. Naši povstalci nemohli puškami zastavit postup obrněných vozidel. Statečnost nestačila. Pavel doplatil na idealismus a hlavně na nepřipravenost povstání, na nedostatek zbraní.

Prezident Beneš kapituloval v roce 1938 v době, kdy jsme měli moderně plně vyzbrojenou a vycvičenou armádu. V naprostém kontrastu s touto situací prezident opakovně vyzýval od konce roku 1944 naše zcela neozbrojené lidi k povstání proti okupantům, kteří stále pevně vojensky ovládali “Protektorát”. Pokračoval v této činnosti, přestože byl Angličany několikráte varován, že nebudou schopni materiálně povstání nijak podpořit a že Sověti asi též povstání nijak výrazně nepomohou. Což se přesně stalo. Od mnohem většího krveprolévání a ničení zachránil Prahu nečekaný zásah dobře vyzbrojených Vlasovců (padlo jich přes tři sta) a pak hlavně skutečnost, že Němci měli jen jeden zájem: dostat se do amerického zajetí. Generál Rudolf Toussaint, hlavní vojenský velitel “Protektorátu” a Prahy, podepsal s ČNR 8. května příměří - kapitulační akt a již téhož dne odpoledne dochází k rychlému a masovému odchodu Němců směrem k Američanům. Ruské tanky přijely druhý den do Prahy, kterou již ale naši lidé osvobodili bojem a vlastní diplomacií. Téměř všichni Němci již odešli. Ti unavení Rusové měli již také bojování nad hlavu a nijak je nemrzelo, že byli připraveni o jednu velkou bitvu. Nadšeně oslavovali s našimi lidmi konec války, tvrdě zasloužené a zaplacené vítězství. Politikům ale nevonělo, že se Praha osvobodila sama, že se naši lidé odvážili jednat sami s Němci. Všichni účastníci vyjednávání s Němci byli nakonec šikanováni nebo skončili přímo v komunistickém vězení. Toussaint, který nebyl na žádné listině válečných zločinců, byl brzy vyžádán čs. orgány oficielně jako svědek. “Svědčil” v různých čs. gulacích až do roku 1960. V Ilavském koncentráku se opět sešel a spřátelil se se svým protivníkem z roku 1945, vojenským velitelem povstání, generálem Karlem Kutlvašrem. Toussaint již asi dva měsíce před povstáním vyjednával s některými nekomunistickými členy našeho odboje o nekrvavém předání Prahy do české správy. Pátého května vyslal k Američanům svého zástupce generála Ziervogela, aby s nimi vyjednal kapitulaci a mírové předání Prahy. Generál Ziergelvogel se do Plzně nedostal. Byl však u Kladna zajat partyzány a nikdo o něm už neslyšel. O stejné se pokoušel s Toussaintovou pomocí známý legionář, odbojář a antibolševik, generál Vladimír Klecanda. Koncem dubna se snažil dostat ze severní Itálie k americké misi v Bernu a zajistit mírové obsazení Prahy Američany. Švýcaři jej ale nepustili přes hranice. Generál Klecanda byl v roce 1945 souzen pro tuto akci nejvyšším národním soudem a byl plně osvobozen. Na nátlak komunistů měl ale být souzen též vojenským soudem. K němu se nedostavil. Zastřelil se. Pokud ví někdo více o těchto skutečnostech, napište. Generálův bratr, profesor Klecanda , byl s Benešem v Londýně.

Dost jsem se napřemýšlel o smyslu Pavlovy předčasné smrti a o smrti těch všech statečných v Praze a i jinde v květnu 1945. Padli snad proto, aby politici, kteří válku přežili v bezpečném exilu, se mohli vrátit do teplých míst? Naconalistické a heroické sentimenty mě dávno přešly, snažím se usuzovat střízlivě, což není vždy snadné. Někdy mě i napadá nevlastenecká nepříjemná myšlenka, že ten SS podplukovník měl ve svém hodnocení akce svého pluku v Praze pravdu.

Dr. Josef Lovell Sydney

Tento článek poslal redakci čtenář Střípků který nechce být jmenován. Článek byl publikován ve čtrnáctideníku “NOVINY” který vychází v Sydney, Australia.

 



V příštím čísle Střípky - Čriepky bude uveden výňatek z knihy od autora který se na tuto situaci dívá jinak.