Střípky-Čriepky 2005/08 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 08

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

Tři stavu duchovního (arcibiskupové trevínský, kolínský a mohučský). Účast českého krále, jemuž při korunovační hostině římského panovníka náležela čestná funkce arcičíšníka, svědčí o významném postavení českého státu. Leckdy se však stávalo, že kurfiřti nedospěli k jednosmyslnému závěru a názorově se rozdělili do dvou skupin, z nichž každá prosazovala svého favorita. Z toho často pramenily ostré konflikty.

Přemysl nedokázal pochopit, či spíše podcenil, že se vývoj nebezpečně obrací proti jeho panství. Důvěřoval své mohutné válečné a hospodářské moci, převyšující bezprostřední možnosti Rudolfa jako majitele rodových i císařských statků. Sebevědomě odmítal Rudolfovu autoritu (poslal mu dokonce žebráckou mošnu), ačkoli nejen početné síly v Říši, ale také čeští političtí klienti (braniborští Askánci) Rudolfa za krále uznávali. Přemysl se dostal do církevní a říšské klatby a za těchto nepříznivých okolností proti němu zahájil v roce 1276 král Rudolf válku.

cechyamorava.gif

Rudolf ovšem navenek nevystupoval jako dobyvatel Přemyslovských držav, nýbrž jako ochránce říšských práv a zemských svobod. To mu dodávalo nesmírnou popularitu mezi německou šlechtou. Přemysl očekával vpád do Čech, ale Rudolf po dohodě s Bavory nakonec nečekaně zaútočil do Podunají. Na jeho stranu ihned přecházela místní šlechta i města, v alpských zemích se udržely jen posádky s českým vojskem. Již tento průběh znamenal nečekanou pohromu.

Vzápětí zahájily odboj dva přední české rody. Vítkovci a Rýzmburkové, z nichž zejména Vítkovci disponovali mohutnou vojenskou silou. I když Vítkovci nevpustili říšské oddíly do Čech, Přemyslova autorita v zemi byla otřesena. Nebylo jasné, zda se k odboji nepřipojí další rody a král nebude nucen kapitulovat před vlastní šlechtou.

Přemysl byl zjevně zaskočen, neriskoval rozhodující střetnutí a podrobil se Rudolfovi. Na jednání u Vídně se vzdal alpských zemí a Chebska. Mezi oběma rody bylo dojednáno sňatkové spojení, jímž Habsburkové perspektivně pronikali i do českého prostředí. Domácí vzpoura neměla asi promyšlený program, byla především gestem a reakcí na královu politiku, která izolovala přední rody zemské obce (vytlačení Rýzmburků a Vítkovců ode dvora) a ohrožovala jejich majetky, selhání principu věrnosti v dané situaci však bylo povážlivé. Odbojná šlechta se málo ohlížela na momentální potřeby českého státu, ale názor o jejích snahách rozbít jednotu Čech není dostatečně podložený.

V roce 1277 Přemysl odboj potlačil; Boreš z Rýzmburka byl za zradu popraven a jeho jmění zkonfiskováno. Záviš z Falkenštejna uprchl za hranice, Oldřich z Hradce přišel o své strategicky důležité sídlo. Naproti tomu mladý Jindřich z Rožmberka dopadl nejlépe a s králem se smířil. Pročeská aliance knížat však přestávala, Přemysl měl stále své příznivce v Rakousku, a tak se odhodlala k fatálnímu pokusu zvrátit situaci novou válkou s Rudolfem. Avanturismus (tj. dobrodružnost) této akce byl zřejmý i české šlechtě, ale imponoval rytířskou odvahou. V bitvě s římským a uherským králem na Moravském poli, u Suchých Krut, byl dne 26.8. (na den Rudolfa) 1278 Přemysl poražen a zřejmě rakouskými rytíři zabit.

Patrně v reakci na Přemyslův konec uvádí epos Alexandreida tyto verše:

 

       “Ach člověče, kak si křivý

       ak jsi svéj hospodě (k pánovi) lstivý!

       Jehož ti čest vzdána všaká,

       jenž ot tebe viery čaká

       toho hlavy tvój meč láká!”

 

Při hodnocení vladařských osudů Přemysla II. se dávali historici často unášet svým národním zaujetím, zvláště když ovoce jeho nepopulární činnosti v alpských zemích nakonec sklidili Habsburkové. Česká historiografie měla sklon přičítat Přemyslův pád pouze spiknutí závistivých nepřátel vůči příliš úspěšnému “železnému a zlatému” králi. Zapomínalo se na to, že území expanze, má-li být trvale zabezpečena, vyžaduje také obezřetnou a ideově náročnější politiku a rozhodně se neobejde bez trpělivých kompromisů ve snaze o všeobecné uznání (v tomto případě ze strany papežské kurie, knížat a šlechty). Mistrem této politiky byl až o sto let později Karel IV.

Přemyslova doba, civilizačně tak významná pro české země, nebyla ani pro střední Evropu pouhou efektní válečnickou epizodou. Došlo k prolomení bariér mezi českým a německým prostředím, ukázala se možnost vytvoření širší integrace. Jak dokládá štýrský kronikář, v alpských zemích přišel do módy český pozdrav “Vítaj pane”. Přemysl podnikl zásadní kroky pro vytvoření silné monarchie, ale podcenil nezávisle probíhající konsolidační procesy, které vedly k dalšímu rozvoji stavovských svobod, k autonomii zemí a regionů. Přemyslovy úspěchy i prohry se staly předmětem úvah českého politického myšlení v dalším středověku, vzbudily silný dojem v celé Evropě a nalezly také romantickou odezvu u německých a italských básníků (Ulrich von dem Turlin, Dante Alighieri).

 

Vrcholně středověká kolonizace a zakládání měst

Třinácté století bývá tradičně označováno za dobu velké, vnější či německé kolonizace, která podstatně změnila podobu české společnosti. I do těchto historických otázek byly od 19. století až do nedávna promítány tendenční politické a nacionální pohledy. Je třeba si však uvědomit, že ve středověku byla národní složka vždy podřízena hlediskům stavovské, politické či náboženské příslušnosti. Povolání městských či vesnických kolonistů, ale i rytířů a mnichů či pěvců (minnesängři), běžné ve všech zemích středovýchodní Evropy (Polsko, Halič, Čechy, Uhry), nemělo proto nic společného s nacionální či mocenskou expanzí, ale sloužilo především zájmům místních panovníků a vrchností. Příchozí německé, ale i vlámské či valonské obyvatelstvo doplňovalo vnitřní hospodářskou strukturu a v některých oblastech (Pomořany, Dolní Slezsko) ji ovšem jazykově postupně překrylo. K takovým pohybům obyvatelstva v rámci dosídlování docházelo po celé Evropě.

Bylo by velmi zjednodušující říci, že ve 13. století vznikly německé “Sudety” tak, jak je známe z 20. století. Došlo sice k osídlení některých pohraničních částí německým obyvatelstvem, ale zdaleka ne v takovém rozsahu, který pak přinesl hospodářský a demografický vývoj od 16.-17. století. Na druhé straně se i v původně českém vnitrozemí objevily německé měšťanské rodiny, obchodující s jinými vesměs německými městy střední Evropy, ale zároveň politicky podřízené českým vládcům, případně místní vrchnosti.

Nejnovější bádání překvapivě ukazuje, že pro 13. století byly klíčové nikoli kolonizační akce, ale strukturální proměny v hospodaření, sídlech a právních vztazích i na starším sídelním území. Teprve v jejich důsledku ztratila česká společnost raně středověké rysy a dotvářela se společnost i krajina západního typu. Pro náš vnitřní vývoj je přitom důležité, že uvedený proces začal již v první polovině 12. století (teritorializace šlechty, rozvoj klášterních držav) a byl dovršen vlastně až ve století čtrnáctém (dosídlování země - např. zakládání “lhot”). V jeho průběhu se jednalo o změnu funkcí sídel v rámci panství i země. Stabilizovala se nová podoba vesnic a jejich polností (tzv. plužina), dochází k smluvnímu uspořádání vztahů mezi vrchností a poddanými, potřebám trhu a oběhu zboží vyhovuje vznik městeček i větších městských středisek. Vrcholně středověký venkov zahrnoval - s různými krajovými variantami - celé území státu.

V ideálním případě emfyteutické kolonizaci (založení vsi na emfyteutickém čili zákupním, též německém, purkrechtním právu) byl stanoven dědičný pacht (držba polí, odvádění peněžní renty na smluvním základě), jenž vycházel z nadřazeného postavení feudálního pána. Kolonisty zastupoval lokátor, který vyměřil polnosti a mnohdy se stal zároveň rychtářem (představitelem práva a vrchnostenské moci, to bylo často spojeno s hospodářskými výhodami). Po určitou dobu byla vesnice osvobozena od svých povinností.

Pokračování příští měsíc