Střípky-Čriepky 2005/10 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 10

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

drzavypremyslovcu.gif

Možnosti českého státu však byly opět překročeny neúměrnou rozpínavostí. Lákavým objektem zájmu se staly Uhry, kde vymřeli Arpádovci. Přes nesouhlas některých členů své královské rady přistoupil Václav v roce 1301 na nabídku uherské koruny od části velmožů v čele s Matúšem Csákem Trenčianským, ale vyslal do země svého syna Václava III., jenž zde byl také korunován (jako Ladislav V.). Protivníky Přemyslovců byli Anjouovci, kteří byli nadto vůdci propapežské (guelfské) strany v Itálii. Na jejich podporu vystoupil svým rozhodčím výrokem papež Bonifác VIII., který zpochybnil ve stupňujícím se sporu i Václavovo držení polské koruny. S Bonifácem uzavřel nečekaně spojenectví i římský král Albrecht Habsburský. Čechy se tak znovu ocitly v tíživé mezinárodní izolaci, z níž se Václav snažil hledat východisko v kontaktech s Francií Filipa IV. Sličného.

Ale již v roce 1304 musely české oddíly vyvést Václava III. z Uher zpět do Čech (odvezly také uherské korunovační klenoty) a zároveň v témže roce vpadlo do Království českého vojsko římského krále Albrechta Habsburského. Moravské pole se však neopakovalo, ani zrada šlechty, na jejíž opozičnost Albrecht spoléhal. Díky opatrné vojenské taktice českého velení odtáhlo říšské vojsko po marném obléhání Kutné Hory ze země poraženo.

V roce 1305 došlo k jednání o mír mezi vídeňským a pražským dvorem,během něhož Václav II. Zemřel. Čechy v podstatě rezignovaly na zisky v říši a vzdaly se Pomořan, ale usilovaly o udržení jednoty jádra česko-polského soustátí. Tuto orientaci posílil sňatek Václava III. s Violou Těšínskou z dynastie Piastovců.

Polsko-česká unie mohla být dalším přínosem pro dotváření vyspělejších oblastí Evropy, jako dříve česko-rakouská. V Polsku kladně působily české státní vzory, hospodářská soustava, spojujícími silami byla opět obchodně spjata města a styky šlechty. Nezbytnou podmínkou dalšího vzestupu byla spoluúčast polské šlechty na dvorské politice. K tomu by snad došlo za vlády mladého Václava III., zvláště když odboj v zemi, organizovaný Vladislavem Lokýtkem, neměl podporu ze strany dalších Piastovců. Václav soustředil rozsáhlé vojsko, ale ještě před začátkem výpravy byl za nevyjasněných okolností ve věku sedmnácti let zavražděn v létě 1306 na olomouckém hradě. Touto tragedií vymřel po meči rod Přemyslovců.

 

Společnost, hospodářství a kultura

Monarchie posledních Přemyslovců představovala složitou soustavu rozličných sociálních sil, mezi nimiž se teprve dotvářely trvalé vazby. Obnova nezávislosti královské moci na šlechtě otevírala šanci nového rozvoje městům a klášterům: zároveň se však dokončovalo vytváření sítě hradů jako sídel šlechty vyšší (pánů) a prvních tvrzí jako sídel šlechty nižší (zemanů, vladyků). Zemské právo a soudnictví zůstaly v rukou šlechty, ale také královská města si udržela svobodné postavení. Patriciát, zapojený do finančnictví státu, toužil po pozemkovém majetku a politické moci.

Václav II. se chtěl především vyhnout závislosti na svárlivých šlechtických uskupeních. Celkové řízení své politiky svěřoval zahraničním odborníkům, obvykle duchovním; Jeho rádci byli biskupové Arnold Bamberský, Bernard Míšeňský a kancléř Petr z Aspeltu, pozdější biskup basilejský a arcibiskup mohučský. Nejvyšším poradním orgánem byla královská rada (Bavor ze Strakonic, Hynek z Dubé, Jindřich z Rožmberka a další velmožové). Reálným poměrům ve státě odpovídalo teoretické rozdělení královské svrchovanosti na dvě sféry - dominium generale (panství obecné - fakticky nad šlechtickými obcemi v Čechách a na Moravě) a dominium speciale (panství nad užším královským vlastnictvím, tvořeným hlavně městy a kláštery). Dominium speciale bylo “královstvím” v užším významu a Václav mohl v jeho rámci lépe uskutečňovat své zákonodárné záměry. Vydal horní zákoník pro Kutnou Horu Ius regale montanorum, jenž například obsahoval i prvky sociální péče pro horníky a byl užíván ve střední Evropě i po další staletí.

Šlechta se ještě neproměňovala v klasický “stav” a nebyla smluvním partnerem krále. Pokládala ho za “přirozeného pána” a její sepětí s korunou bylo stále silné - vždyť právě prostřednictvím panovníka realizovala své společenské poslání. Měla zájem o silné vládce, od nich vyžadovala intenzivní činnost, zejména při udržování zemského míru. Neboť, jak uváděla kronika Dalimanova: Kniežěcí úřad jest v súdě seděti.

Představy Václava a jeho církevních poradců o poslání královské moci byly ovšem značně vyšší. Král těžko snášel sebevědomí šlechty a svého nevlastního bratra Mikuláše zbavil vlády ve vévodství opavském. Ideovou oporou přemyslovských dynastických tradic a nároků byly zejména kláštery na Zbraslavi a sv. Jiří na Pražském hradě.

Církevní instituce v českých zemích získávaly teprve v průběhu 13. století samostatnější postavení ve vztahu ke svým zakladatelům. Olomoucké biskupství se za biskupa Bruna stalo faktickým knížectvím v důsledku intenzivní kolonizace a vytvoření celé soustavy lenních statků. Rozmachem majetkové aktivity prochází i pražské biskupství, obsazované příslušníky panských rodů. Tobiáš z Bechyně (správněji z Benešova) vystupoval za bezvládí po roce 1278 jako představitel zemské šlechtické obce, podobně jako na počátku 14. století poslední pražský biskup Jan IV. z Dražic.

Na sklonku 13. století již bylo celé území českého státu kolonizováno a intenzívně hospodářsky využíváno. Některými statistickými ukazateli, zejména hustotou obyvatelstva a měst, se řadilo k nejpokročilejším regionům Evropy, jejich běžnému standardu se však teprve nyní blížilo. Výroba nedosahovala sice větší specializace a koncentrace, ale přesto se z českých zemí vyváželo zboží do zahraničí, zejména obilí a kovy.

Po “stříbrné horečce”, která zachvátila střední Evropu na konci 13. století s objevem bohatých žil rudy v Kutné Hoře, dal Václav II. nahradit mincovní soustavu kvalitnější měnou, stříbrnými pražskými groši. První byly raženy ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře v roce 1300 (za pomoci italských odborníků) a staly se žádanou měnou i v okolních zemích.

Duchovní ovzduší českých zemí 2. poloviny 13. století má již poměrně náročný ráz. Prolínala se zde tvorba latinská, německá a česká, církevní i světská, ideové proudy motivané prostředním královským, prostředním královským, šlechtickým či městským.


I když Václav II. neměl žádné školské vzdělání, měl zájem o soudobé vědění, o filozofii, právo, teologii. Pražský dvůr získával významné kodexy až z Pyrenejského poloostrova. Z králova okruhu vzešla také myšlenka na založení univerzity, která však dosud příliš předbíhala dobové možnosti. Václav II. také podporoval světské umění a je autorem několika německých písní, podobně jako někteří šlechtici. Na českém dvoře působili minnesängři Ulrich von Etzenbach a Heinrich von Meissen, zvaný Frauenlob. Objevuje se česká duchovní poezie, jako Píseň ostrovská ze 60. let 13. věku (není vyloučen původ ještě starší) nebo skladba Vítaj králu všemohúcí.

Vedle dvorské poezie se rozvíjí především ve šlechtickém prostředí česky psaná literatura, částečně čerpající ze starších zdrojů (například heraldické pověsti). Tato díla aktuálněji reagují na otázky doby a zachycují dobové názory a životní zkušenosti. Válečnými výpravami z dob Přemysla II. a Václava II., zejména pak křížovými jízdami do Prus, byla inspirována staročeská Alexandreida, samostatná verze středověkého eposu o Alexandru Velikém. Dokládá kulturní vyhraněnost prostředí české šlechty, její hospodářské obtíže a hledá oporu pro šlechtu v panovníkovi. Šlechtické zakladatele z pomezí Čech a Moravy oslavují latinské Letopisy žďárské.

Pojetí nepřející šlechtě zase přináší latinská Kronika zbraslavská, kterou začal psát Ota jako oslavu zakladatele kláštera - krále Václava II. Některé její pohledy nekriticky převzalo i novověké dějepisectví; impozantní dílo dokončil ve 14. století Petr Žitavský. V dvorském prostředí Jiřského kláštera, kde byly vychovávány mladé Přemyslovny, vznikl vzácně heraldicky zdobený a skvostně iluminovaný Pasionál abatyše Kunhuty.

Dále vznikaly písemné materiály právní, školní a účetní povahy. Vzdělanost je stále svázána s církví, ale proniká do ní již i světský živel, ve spojitosti s potřebami prvních městských či šlechtických kanceláří. Vedle latinských a německých svodů městského práva vzniká příručka českého zemského práva, tzv. Rožmberská právní kniha.

Gotické stavitelství prošlo mohutným rozmachem v souvislosti s výstavbou královských hradů a měst. K nejstarším raně gotickým stavbám z doby před a po polovině 13. století patří komplex Anežského kláštera s královským pohřebištěm nebo Staronová synagoga v Praze. I v evropském srovnání jsou výjimečné rozsáhlé pravidelné půdorysy Přemyslových městských lokací. Přední patricijské rody sídlily v Praze v domech s kamennými věžemi, jaké známe například z říšského města Řezna.

Pokračování příští měsíc