Střípky-Čriepky 2005/11 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2005 / 11

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

 Z církevní architektury se dodnes zachoval zejména pětilodní chrám v Sedlci, stavby jihočeských klášterů (Zlatá Koruna, Vyšší Brod, dominikánský klášter v Budějovicích). Reprezentativní královskou stavbou byl hrad Bezděz; z řady městských hradů je zachovaný areál v Písku s velkou síní. Hrady šlechty měly nevelký rozsah a strohý charakter (obytná věž, opevnění, palác). K předním rezidencím však patřily Příběnice, Strakonice (spojen s johanitskou komendou), Rýzmburk, Jindřichův Hradec, Lichtenburg, Rožmberk.

Spolu s architekturou se rozvíjelo i sochařství a nástěnná malba. Mistrnými díly již vrcholné gotiky je například Ukřižovaný z Jihlavy nebo Strakonická madona.

 

Vrchol a krize Českého a středověkého státu

Gotika: souřadnice myšlení vrcholného a pozdního středověku

praggroslic.gifPražský groš Václava II., po roce 1300 (rub)
praggrosrub.gifPražský groš Václava II., po roce 1300 (líc)

Žádný jiný umělecký směr, snad s výjimkou baroka, nevystihl principy křesťanského vnímání a chápání světa tak dokonale jako gotika. Ve vývoji evropského výtvarného umění představuje právě gotika jedinečný styl, který se takřka v ničem neinspiroval antikou, zatímco všechny dřívější i pozdější směry z dědictví starověkého Řecka a Říma čerpaly. Tuto výjimečnost potvrzuje ostatně samo označení gotika.Obyvatelé italských oblastí, spjatých pupeční šňůrou s antickým odkazem, tak později s jistým pohrdáním nazývali architektonický styl, jenž se v první polovině 12. století zrodil ve Francii a vítězně se šířil zaalpskou Evropou. Gótové kdysi (410) dobyli a vyplenili Řím a stali se proto symbolem barbarství. Na Apeninský poloostrov, který pokládal sám sebe za evropskou a kulturní civilizační výspu, pronikla proto gotická architektura jen okrajově.

Gotika však nebyla pouze architektonickým směrem, který posléze prostoupil veškeré zaalpské výtvarné umění 12.-15. století. Obsahovala vyšší rozměr, vyjadřovala filozofické a teologické představy západního křesťanstva vrcholného a pozdního středověku, byla konkrétním výrazem ducha doby, ovládané univerzalistickou ideou. Není snadné stručně a přesně zachytit podstatu této myšlenky. Její základ spočívá ve starém křesťanském přesvědčení, že vše (universum značí latinsky celek, svět, vesmír) je dílem božím. Bůh (v křesťanském pojetí trojjediná nejvyšší bytost, Pán a Dárce všeho dobrého i nejvyšší spravedlivý Soudce) stvořil vesmír (kosmos, všehomír) i pozemský svět. Vše, co se děje a k čemu dochází, je projevem boží vůle. Bůh také všemu vtiskl svůj záměr a pevný řád (latinsky ordo). Vše, co existuje, tvoří součást tohoto řádu a podílí se svým způsobem na harmonii a fungování celku. Nic se tedy nemůže stát bez příčiny, vše má svůj význam a smysl.

Platí to i o lidstvu, jehož dějiny se odehrávají na nedokonalém, poněvadž časově omezeném pozemském světě, o jehož konečný osud svádějí zápas dokonalá a věčná boží říše (též boží království, boží obec, Kristovo nebeské království, nebeský Jeruzalém, latinsky civitas Dei), zjednodušeně řečeno princip absolutního dobra, s pekelnými mocnostmi, říší ďáblovou (civitas diaboli), Antikristem, principem zla. Toto střetnutí je vlastní náplní lidských dějin, počínajících stvořením pozemského světa a uzavírajících se v dramatickém finále Posledního soudu. Tehdy křesťanský Bůh přemůže Antikrista a spasí všechny, kdo se v pozemském žití řídili jeho pravdami, zprostředkovanými člověku v Bibli, zejména v Novém zákoně, obsahujícím vylíčení života i skutků Ježíše Krista, syna božího a vykupitele lidských hříchů, i jeho žáků-apoštolů. Zatímco opravdoví křesťané dosáhnou věčného blaženství ve vítězném království, čeká hříšníky a nevěřící trvalé zatracení. Čas (latinsky tempus) lidských dějin je tedy omezený, směřuje od stvoření pozemského světa k Poslednímu soudu. Věčnost (latinsky aeternitas) je vlastností boží; do věčnosti, bezčasoví lidská historie vyústí, v ní dojde svého cíle a naplnění.

Jak je zřejmé, sahají kořeny křesťanské filozofie až k starožidovskému myšlení a zvláště pak k Platónovi (rozdíl mezi dokonalým světem idejí a nedokonalým, smyslovým světem jedinečných předmětů), z něhož vyšel na rozhraní antiky a středověku svatý Augustin. S podněty jiného starověkého myslitele, Aristotela, sloučil křesťanské názory v polovině 13. století italský dominikán Tomáš Akvinský. V jeho pojetí je svět vyložen jako Bohem stvořený a řízený harmonický celek, neměnný ve své rozrůzněnosti a zároveň vertikálně (hierarchicky) uspořádaný. Tomáš se tak stal hlavním představitelem směru, zvaného scholastika. Ta se snažila zpřístupnit božské (zjevené nadpřirozené) pravdy lidskému rozumu.

Vertikální linie je také určujícím principem gotického umění. Směrování vzhůru, k nebesům, vyjadřuje touhu křesťana dospět do věčné říše boží, překonat nedokonalost a pomíjivost pozemského světa, onoho slzavého údolí utrpení, a dosáhnout po tělesné smrti spasení vlastní duše, života věčného. Vznosné konstrukce gotických chrámů, hrady na vrcholcích kopců, štíhlé věže, střežící městské brány, i úzké měšťanské domy jako by se již chtěly dotknout vytouženého království Kristova. Stejné úsilí symbolizuje i další charakteristický gotický prvek, lomený oblouk, vykládaný někdy též jako gesto sepjatých rukou, modlících se k Bohu. Na rozdíl od baroka, ztvárňujícího dramatické napětí mezi zakotveností člověka v nízkém tělesném světě a jeho titánskou touhou pozemské omezení překonat, je gotika jednoznačnější, směřuje k Bohu přímočaře, duše v jejím pojetí vítězí a překonává hříšné žádosti těla. Někdy se zdá, že chybí jen nepatrný krůček, pouhý okamžik, a stavby popřou fyzikální zákony a odpoutají se od země. Právě odlehčenost a odhmotněnost velkých staveb usnadnila architektům gotické doby vyjádřit křesťanské pojetí světa lépe, než se to dařilo umělcům předchozí epochy. Přesné propočty umožnily sklenout rozlehlé chrámové prostory ve značné výšce a rovnoměrně svést tlak klenby do opěrného systému, tvořeného pevnými sloupy uvnitř stavby a vně umístěnými oblouky a věžičkami (fiálami).

Mezi všemi projevy gotické architektury zaujímá výsadní postavení katedrála - v právním slova smyslu sídelní kostel biskupa (arcibiskupa), z architektonického hlediska pak několikalodní kostel s vysokým chórem, kolem něhož probíhá ochoz, lemovaný kaplemi. Gotické katedrály nebyly jen církevními stavbami, byly též symbolickým obrazem křesťanské společnosti, pozemského světa, dějinného zápasu mezi Kristem a Antikristem i vítězné boží obce, nebeského Jeruzaléma. Těmto významům odpovídala i složitá symbolika (často i číselná) jednotlivých stavebních prvků a také plastická a malířská výzdoba.

Platí-li o středověkém umění, že je mnohovýznamové, potom o gotickém umění platí tento výrok dvojnásob. Vrcholná gotická díla výtvarného umění, hudby i literatury obsahují zpravidla čtyři významy: základní čili historický (ztvárnění určitého srozumitelného jevu), morální (odkazující k hlavním zásadám křesťanského chápání života), jinotajný (alegorický, metaforický) a teologický (analogický), vypovídající o tom, jak se námět díla i zpracování samo podílejí na plánu boží prozřetelnosti. Odhalit všechny čtyři významy bylo ovšem velmi náročné a vyžadovalo značné vzdělání. Základní význam považovali středověcí myslitelé za nejnižší, zatímco teologický za nejdůležitější a současně nejvyšší. Tím se dostáváme k dalšímu klíčovému poznatku. Čím výše byl určitý jev na skutečné či pomyslné vertikále, tím více se přibližoval Bohu a tím větší hodnotu mu středověký křesťan přikládal. Naopak, směrem dolů hodnota jevů a věcí klesala, až nakonec to, co se ocitlo na nejspodnějším okraji, vnímali lidé jako hříšné a opovrženíhodné.

Tento postřeh lze plně vztáhnout i na vrcholně středověkou křesťanskou společnost, která tvořila uzavřený celek, odlišený vírou od jiných pospolitostí. Všichni křesťané si sice byli rovni před Bohem a měli povinnost řídit se jeho zákonem, to však v žádném případě neznamenalo sociální rovnost. Také křesťanská společnost byla uspořádána stupňovitě. Nejvyšším představitelem duchovní moci byl papež, označovaný za náměstka Kristova na zemi, světskou hlavou Křesťanstva pak římský císař. Určitou politickou mocí však disponoval pouze v oblastech Svaté říše římské. Pod papežem pak na pomyslném žebříčku stáli kardinálové, arcibiskupové, biskupové a další církevní hodnostáři až po prosté kněze, zatímco pod císařem se ocitli králové, knížata a všichni urození lidé až po nejposlednějšího chudého šlechtice. Rovněž křesťané, živící se prací svých rukou a považováni za “nižší” lidi v porovnání s příslušníky církve a světskými feudály, byli rozvrstveni podle společenského postaveni, ať již ve městech nebo na vesnici. Osobně svobodní měšťané stáli ovšem výše než poddaní zemědělci, tvořící nejpočetnější složku obyvatelstva. Jelikož uspořádání společnosti pokládali středověcí učenci za dílo boží a pevnou součást daného řádu, chápali její stav v rámci lidských dějin jako trvale platný.

Podle soudobých teorií bylo podmínkou existence společenské rovnováhy, aby každý jedinec nalezl v křesťanském organizmu své pevné místo. Téměř všichni lidé někam patřili. Kupříkladu městský řemeslník byl měšťanem ve městě, kde bydlel a vlastnil dům, náležel k členům cechu svého řemesla a příslušel do určité farnosti. Hranice mezi jednotlivými společenskými vrstvami a skupinami však byly propustné a na pomyslné vertikále docházelo k pohybům směrem nahoru i dolů. Měšťan se mohl stát za jistých okolností šlechticem, poddaný zemědělec svobodným měšťanem, ale vyskytovaly se též případy společenského propadu. V průběhu 14. století se v českých zemích výrazně prosazuje trend k zřetelnému oddělení a vymezení velkých společenských skupin - stavů. Snaha přesně stanovit práva a povinnosti duchovenstva, vyšší a nižší šlechty i měšťanstva byla důsledkem závažných změn v sociální struktuře, k nimž došlo v 13. a na počátku 14. věku. Tento dlouhodobý proces se uzavřel až kolem roku 1500. Podezření však budili nezařazení a neusedlí jedinci, kteří nikam nepatřili a automaticky se ocitali na spodním okraji společnosti (žebráci, prostitutky, poutní žáci, kejklíři, nádeníci atd.). Mimo křesťanskou společnost pak byli násilím vyobcováni kacíři (heretici), lidé zastávající z hlediska církve bludné věroučné názory. Jinověrecké menšiny, na území českého státu především Židé, byly víceméně trpěny, byť musely snášet četná ponížení (pobyt ve vymezených ulicích a ghettech, zákaz řady povolání) a občas též fyzické útoky (známý pogrom v pražském židovském ghettu roku 1389).

Pokračování příští měsíc