Střípky-Čriepky 2006/02 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 02

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

 Karel brzy získal podporu části vysoké šlechty, toužící po zklidnění situace, a proti urozeným nespokojencům tvrdě vojensky zasáhl. Zároveň začal spolupracovat s církevními představiteli a pražským patriciátem. Toto taktické spojenectví účinně tlumilo rozpínavé tendence panstva. Už počátkem čtyřicátých let se mu podařilo s podporou konstruktivní části šlechty restituovat většinu rozchvácených královských statků a posílit právní vědomí veřejnosti. Jeho autorita vzrostla natolik, že měl v českých zemích daleko větší vliv než král Jan, na něhož ovšem musel brát stále ohled.

Úspěchy, jichž dosáhl, utvrdily Karla v přesvědčení o nadosobním historickém poslání, k němuž ho předurčila boží vůle. Záhy se také opět ocitl ve víru mezinárodního dění. Výrazně mu přitom pomohl i jeho přátelský poměr k papeži Klimentovi VI. (1342-1352), jímž nebyl nikdo jiný než někdejší Karlův francouzský učitel a rádce Pierre Roger de Rosières. Podporu církve i ochranu a šíření pravé víry pokládal Karel za přední povinnost každého křesťanského monarchy, což kurie i preláti přijímali pochopitelně s povděkem. Ostatně brzy po příchodu do Prahy poskytl Karel volný prostor inkvizici k úderu proti valdenským kacířským sektám, působícím na jihu Čech mezi německým etnikem. Planoucí hranice vyvolaly takový děs, že se kacíři na dlouhá léta stáhli do hluboké ilegality. Přízeň Klimenta VI. umožnila Karlovi 1344 prosadit povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a vymanit je tak z podřízenosti vzdálené mohučské arcidiecézi. Prvním pražským arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic. Současně se Karel zasloužil o zřízení nového biskupství se sídlem v Litomyšli.

Oboustranně dobrý vztah mezi papežem a Karlem otevřel Lucemburkům cestu zpět k římskému trůnu a kurii účinný tlak proti římskému panovníkovi Ludvíku Bavorovi, známému svým vzdorným chováním vůči Avignonu. V Karlovi vyrostl Wittelsbachům nebezpečný soupeř. Z mezinárodních úspěchů svého syna se však Jan Lucemburský dlouho neradoval. Padl 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku (Crécy), kde pomáhal francouzskému králi v boji proti Angličanům.

Své představy o náplni a funkci panovnického úřadu se Karel snažil uskutečňovat v praxi již jako spoluvládce Jana Lucemburského, ale důsledně je začal rozvíjet až po bitvě u Kresčaku. Krvavého střetnutí se Karel zúčastnil už v roli voleného krále Svaté říše římské. Pečlivě připravená akce, namířená proti Ludvíku Bavorovi a podporovaná papežem Klimentem VI., vydala plody. V červenci 1346 byl na památném rýnském ostrově Königstuhl u městečka Rhens zvolen Karel Lucemburský hlasy pěti kurfiřtů římským panovníkem. Dva z nich patřily Lucemburkům: Karlovu prastrýci Balduinovi, trevírskému arcibiskupovi, a Janovi, který se k volbě dostavil z titulu českého krále. Byl to poslední čin, který otec pro svého syna vykonal.

Karel a jeho přívrženci si ovšem uvědomovali, že samotný volební akt ještě neznamená faktickou moc. Hlasy dvou kurfiřtů chyběly a bylo zřejmé, že Ludvík Bavor své pozice papežovu chráněnci dobrovolně nepřepustí. Karel si musel uznání hodnosti římského krále vybojovat v politickém střetnutí s obratným a neústupným Ludvíkem. O nejistém postavení třicetiletého Lucemburka, který na římský trůn zasedl jako Karel IV., vypovídá nejlépe jeho návrat do Čech po bitvě u Kresčaku. V té chvíli už dvojnásobný král (smrtí Jana Lucemburského získal i českou korunu), cestoval přes německé oblasti Říše raději v přestrojení za panoše, aby nepadl do rukou Bavorových spojenců. Střetnutí s Wittelsbachy o převahu ve Svaté říši římské Karel dočasně odsunul a programově se věnoval českým záležitostem. Štěstěna mu však ukázala příznivou tvář. Na podzim 1347 stihl Ludvíka Bavora při lovu medvědů infarkt. Karlovi se tak otevřela cesta k uznání titulu římského krále na celém území Říše, čehož mistrným způsobem také využil. Pokus Wittelsbachů zvolit jako protikrále nevýrazného německého šlechtice Güntera ze Schwarzburgu byl krátkodechý a vzápětí skončil krachem. Své vítězství v zápase o uznání v Říši dovršil Karel druhou korunovací v Cáchách, tentokrát za přítomnosti všech kurfiřtů (25.7.1349)

 

Politický a státoprávní vývoj českého soustátí za vlády Karla IV.

Spojení české koruny s korunou římskou se stalo základním článkem Karlovy koncepce budování českého státu do té míry, že lze někde jen obtížně rozlišit, kdy vystupoval jako římský panovník a kdy jako český král. V jeho pojetí obě hodnosti vlastně splývaly. Toto prolínání a překrývání bylo logické, neboť odráželo pozice, které Karel IV. ve své politické praxi českým zemím přisuzoval. Český stát považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav lucemburské dynastie.

K tomu přistupovaly i silné motivy rodové a citové. Karel vždy okázale zdůrazňoval svůj přemyslovský původ po matce a sepětí s dávnou a slavnou minulostí českých zemí. Úctu svatému Václavovi, patronu, zosobnění i symbolu českého státu, projevoval nejslavnější Lucemburk při každé příležitosti. A to tím spíše, že jeho jméno původně nesl. Sám dokonce na základě starších předloh zpracoval svatováclavskou legendu. Postava a kult svatého Václava byly neodmyslitelně spjaty se všemi důležitými kroky, které Karel učinil jako český král. Jedním z nejvýznamnějších prostorů pražské katedrály svatého Víta je Svatováclavská kaple, zbudovaná kolem Václavova hrobu. Osoba zemského světce se objevuje též na pečetidle pražské univerzity, již Karel IV. založil. Také Pražský hrad, přestavěný tehdy ve skvostnou rezidenci a zvelebený o nový královský palác, přejmenoval panovník na Hrad svatého Václava. Leč umělý název se příliš nevžil. Zato označení svatováclavská koruna pro český panovnický diadém, který byl na králův příkaz nákladně přepracován a vyzdoben vzácnými drahokamy a perlami, se ujalo natrvalo.

zemekorunyces.gif

Nádherným klenotům a odznakům panovnické moci připadlo důležité místo při korunovačním ceremoniálu, jehož pravidla Karel osobně sestavil v Řádu korunování českého krále a Řádu požehnání královny. Slovo koruna však za vlády Karla IV. neoznačovalo pouze konkrétní předmět, diadém, nýbrž začalo se ve slovním spojení Česká koruna užívat i ve významu český stát, resp. české soustátí. Výraz stát středověká čeština totiž neznala. S pojmem koruna ve významu stát se brzy ztotožnila i vysoká šlechta, podílející se na řízení českého království.

Souborem listin, datovaných 7.dubna 1348 a majících prakticky platnost ústavních zákonů, vtiskl Karel IV. českému soustátí pevnou podobu a právně je scelil do útvaru, nazvaného země Koruny české. Tento pojem zahrnoval teritoria spadající pod přímou svrchovanost českého panovníka. Patřily sem vlastní Království české, Markrabství moravské, slezská knížectví, posléze Horní a Dolní Lužice a od roku 1373 též Braniborsko. Kromě toho náležela ke Koruně české určitý čas i Horní Falc a dále nejrůznější drobná zahraniční léna, bezprostředně nesousedící s jejím územím (feuda extra curtem, tj. léna mimo dvůr, resp. mimo vymezené pole). Pod Korunu formálně spadlo i Lucembursko, kde ovšem vládli potomci Jana Lucemburského z druhého manželství. Za vlády Karla IV. byl svébytným a do značné míry suverénním panovníkem zemí Koruny české český král. Protipólem ústřední panovnické moci se měly stát generální sněmy. Právo účasti na nich, a tím i spolurozhodování o závažných problémech soustátí, se dostalo politickým reprezentacím všech zemí Koruny české, ale vzájemné rozpory a rivalita od počátku oslabovaly význam této instituce.

Základem stability českého soustátí byla rovnováha hlavních sil, podílejících se na politické moci. Důležité bylo, že klidné poměry vládly dlouhý čas v nejdůležitější zemi Koruny, v Království českém. Bystrý Lucemburk se poučil z omylů svého otce i posledních Přemyslovců a neopakoval jejich chyby. Karlovo chápání panovnické funkce, v zásadě určující směr vnitřní a zahraniční politiky, se ovšem muselo střetávat s ambicemi českého panstva. Stále hrozícímu napětí však český král dovedně předcházel. Politicky schopným příslušníkům vyšší šlechty svěřil důležité úřady a využil jejich touhy vyniknout v blízkosti panovníka. Případným pokusům panstva omezit královo postavení čelil i jiným způsobem, hlavně podporou, již poskytoval církvi. V ní spatřoval vhodnou protiváhu vyšší šlechtě a zároveň i zdroj vzdělaných úředníků pro rozšiřující se správní orgány Království českého, celé Koruny české i Svaté říše římské. Příslušníci panstva, pokud sami nepatřili k církevním hodnostářům, se obvykle nemohli co do vzdělání měřit s intelektuálními špičkami duchovenstva. Absolventi klášterních škol a univerzit ovládali latinu, ba i další cizí jazyky, měli rozsáhlé znalosti z nejrůznějších oblastí lidského vědění i mezinárodní přehled, který provinciálně zakotvené šlechtě chyběl. K nejbližším politickým spolupracovníkům Karla IV. příznačně náleží pražští arcibiskupové Arnošt z Pardubic a Jan Očko z Vlašimi, dále Jan ze Středy, postupně biskup litomyšlský a olomoucký. Osoby duchovního stavu se výrazně uplatnily též v panovníkově kanceláři. Reálná moc českého zemského sněmu jako hlavního fóra české šlechty tak ustoupila do pozadí. Na sněmu však zasedalo nejen panstvo, ale i příslušníci duchovenstva a někdy i zástupci Starého Města pražského.

Pokračování příští měsíc