Střípky-Čriepky 2006/02 ... Článek 07 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 02

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

Aktuality a Dopisy čtenářů



Ležáky - známé i neznámé - Stanislav Berton

Pod tímto titulem vydala obec Miřetice v Čechách brožurku Jarmily Doležalové (čtyřicet stránek formátu A4) o tragedii, která následovala vraždění a zničení Lidic. Zatímco v Lidicích byli 10. června 1942 popraveni jen muži nad patnáct let, pro údajnou pomoc parašutistům, kteří vykonali atentát na R. Heydricha, z Ležáků bylo zavražděno 24. června 1942 na “Zámečku” v Pardubicích 16 mužů, a i 17 žen. Pomáhali parašutistovi Jiřímu Potůčkovi, z paraskupiny SILVER A, ukrývat, převážet, provozovat a opravovat vysílačku “Libuši”, s níž byl v radiovém spojení s Vojenskou radiovou ústřednou v Anglii. Potůček byl jedním z nejúspěšnějších radistů, vysazených z Anglie anebo Sovětského svazu. V poslední depeši oznámil do Londýna zničení Ležáků a ztrátu spojení se svým velitelem kpt. Alfredem Bartošem, který se zastřelil při pronásledování gestapem 21. června 1942. Potůček byl, pravděpodobně po výpovědi jednoho ze zatčených z velkého okruhu pomocníků, vypátrán gestapem 30. června. Z nočního obklíčení se prostřílel bosý. Lehce oděný prchal na Pardubicko, v naději, že nalezne pomoc. Fyzicky úplně vyčerpaný usnul v lese poblíž obce Trnová. Tam ho, prý v sebeobraně, zastřelil český nadstrážmistr Karel Pulpán (1).

Akci proti Ležákům zorganizoval, po poradě s pražským velitelem gestapa - podle existujícího rozkazu Adolfa Hitlera - šéf pardubického gestapa Gerhard Clages. Byl zabit v akci v Budapešti v r. 1944. Neuvěřitelný byl konec jeho pilného surového zástupce Waltera Lehneho, narozeného v Magdeburku. Pod cizí identitou ho po válce dopravili na nosítkách s tuberkulózou do nemocnice v Nechanicích, kde zemřel. Lehne navrhl, aby Ležáčtí byli upáleni ve svých domovech.

Gestapo odvezlo z Ležáků 11 dětí, z nichž dvě holčičky byly předány do Německa “na převýchovu”, ostatní děti byly poslány do vyhlazovacích táborů v Polsku, kde zmizely, jako děti lidické, beze stopy. Dívky byly po válce vráceny do ČSR. Jarmila Doležalová, narozená 13.11.1939, původním jménem Štulíková, je jedna z nich. Má proto k ležáckému masakru zvláštní osobní vztah. Studovala dokumentaci o nacistickém zločinu nejen v archivech a odborných knihách, ale také vyhledala celou řadu příbuzných zavražděných ležáckých občanů (jména jsou uvedena na konci brožurky), od nichž získala širší veřejnosti dosud neznámé rodinné údaje a unikátní upoutávající fotografie, doplňující beze slov průvodní text autorky.

Život v Ležákách, osadě o pouhých devíti domech, nebyl lehký. Kromě mlýna a vodní pily se místní živili těžkou prací v okolních žulových dolech. V jednom z nich “Hluboká” se skrýval Potůček. Dokumentární záběry ležáckých školáků, zaměstnanců pily, válcovny a lomů naznačují, že život v předválečné republice a tzv. protektorátě nebyl záviděníhodný. Na lepší ošacení nezbývalo. Fotografie žen v trestaneckých pruhovaných oděvech po příjezdu přes Malou pevnost v Terezíně, Drážďan, Zhořelce, Breslau do Osvětimi, působí ještě dnes otřesně.

Lidice byly srovnány se zemí v několika měsících, na podobnou akci v Ležákách se gestapo dlouho nezmohlo. Fotografie zřícenin ležáckého mlýna a domků se zachovaly díky Františku Jandovi, který se vrátil do Ležáků po vypálení, aby vyhledal konev, zanechanou na dvoře příbytku Čechových. Na konvi bylo totiž napsáno jeho jméno. Riskoval bezpochyby život.

J. Doležalová zahrnula do osobních medailónků také údaje o kriminálním inspektorovi Josefu Ondráčkovi. Vypátral po válce několik odvlečených lidických a ležáckých dětí, které německé adoptivní rodiny nahlásily Čs. repatriační komisi. Na straně 36 je fotka Ondráčka s mladou autorkou, která za pět let německé “převýchovy” skoro zapomněla mateřský jazyk.

Ondráček uprchl z ČSR po únorovém převratu v r. 1948. Obával se zatčení sovětskými orgány (NKVD působilo na území ČSR hned po osvobození Podkarpatské Rusi na podzim 1944), neboť při pátrání po odvlečených dětech narazil na stopu, vedoucí do Ruska! Žije od r. 1954 v USA. V r. 1990 byl slavnostním řečníkem u příležitosti 48. výročí vypálení osady. Lidické i Ležácké tragedie zneužíval po celých 40 let komunistický velemírumilovný režim pro své propagační účely. U příležitosti přespolního běhu na paměť ležáckých dětí - Závod o Ležácký pohár - byl v letech osmdesátých slavnostním řečníkem partyzánský komisař Miroslav Tůma-Pícha, prokázaný vrah protikomunistických vězňů! Vrchol komunistické bezmravnosti a bezohlednosti na domácí a světové veřejné mínění.

Navštívil jsem Lidice a Ležáky počátkem 1994. Do Ležáků mě odvezl učitel Karel Gottwald ze Sezemic, amatérský badatel jako já. (Zavezl mě také na Růžový palouček.) Původně mě měli dovézt do Ležáků dvojčata Petr a Pavel Vaškovi, jejichž otec Jindřich, nájemce dolu “Hluboká”, byl činný v odboji. Shromažďoval zbraně, rozšiřoval letáky a dával stranou výbušniny z lomu. Ukrýval Jiřího Potůčka a převážel mu depeše z Pardubic od kpt. A. Bartoše. Byl popraven 2. července 1942 na “Zámečku”. Pavel Vaško zahynul 28. června 1994 - v den výročí svých narozenin! - při autonehodě. Petr ho přežil na následky téže nehody jen o měsíc. V havárii byl zraněný také Josef Ondráček. Kdybych jel do Ležáků o pár měsíců dříve, jak jsem původně plánoval, mohlo potkat osudové neštěstí mě.

Parašutisté ze skupiny SILVER A (třetí člen Josef Valčík byl zapojený do příprav atentátu na Heydricha, 27. května 1942) nemohli přežít v tzv. protektorátě a plnit dané úkoly bez domácích pomocníků. Za šest měsíců od výskoku z letadla vybudovali síť kolem 200 set mužů a žen. Až do krutých výslechů zatčených nikdo parašutisty neprozradil. 194 osob bylo popraveno na “Zámečku”, v údobí od 3. června do 9. července 1942, mezi nimi 42 žen. Gestapo bylo v případě Ležáků a dalších obcí, v nichž se skrývali parašutisté, surovější než v Lidicích. Vraždilo i ženy (2).

Na místech zničených domků v Ležákách jsou žulové náhrobky. Všichni pomocníci parašutistů se z vlastní vůle stali hrdiny domácího odboje. Národními mučedníky se stali se zlovůle ochotných vykonavatelů Hitlerových zločinných rozkazů.

Dokončení na straně 2