Střípky-Čriepky 2006/04 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 04

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

Vyrovnaný poměr sil mezi vysokou šlechtou a církví dokázal Karel udržet a navíc učinil součástí vzniklé rovnováhy i města, o jejichž rostoucím významu nebylo od konce 13. století pochyb. Ne vždy ale uspěl a občas musel spolknout i hořké sousto dílčích neúspěchů. Na rozdíl od Václava II. se mu sice podařilo založit v Praze univerzitu, nicméně brzy poté musel udělat českému panstvu citelný ústupek. Počátkem padesátých let vypracoval Karel se svými rádci návrh základního zemského zákona, označovaného Maiestas Carolina, moderně řečeno ústavy českého království. Řada jeho ustanovení však narazila na prudký odpor vlivných panských rodů, považujících některé články za útok proti tradičním výsadám vyšší šlechty. Karel proto musel návrh zákona stáhnout a dokonce prohlásit, že jeho rukopis shořel. Nebyla to pravda. Významný exemplář se zachoval v rožmberském archívu, což prozrazuje, kdo s Karlovou koncepcí nesouhlasil. Panovník se v dané chvíli zachoval jako pragmatik, respektující reálné rozložení sil.

 

Karlova říšská politika

Politiku v Čechách a tzv. vedlejších zemích (Morava, Slezsko, obojí Lužice) pojímal Karel od svého nástupu na trůn jako nedílnou složku své politiky říšské. Vycházel přitom zřetelně z tehdejších univerzalistických idejí. Země Koruny české považoval za privilegovanou součást Svaté říše římské a jejího panovníka za vůdčího světského představitele celého křesťanstva. Sám si ovšem dobře uvědomoval, že moc římského vládce je spíše formální než absolutní povahy, že musí brát v potaz zájmy dalších evropských monarchů a že v křesťanstvu získá vliv jen tehdy, bude-li se vahou své autority zasazovat za vyřešení ožehavých mezinárodních problémů.

Hlavní rysy Karlovy říšské politiky byly obdobné jeho počínání v českém soustátí. Opíral se o stabilitu nejdůležitějších společenských sil, přičemž protiváhu odstředivým tendencím v německých oblastech Říše nalézal v upevňování mezinárodní prestiže českých zemí a ve spolupráci s papežskou kurií. Někteří novodobí němečtí historikové mu proto přímo vyčítali, že byl Čechům otcem, ale Němcům otčímem, od jiných si zase vysloužil přízvisko “popský král”. Ve skutečnosti bylo vše složitější. Z českého království učinil Karel jádro lucemburských rodových držav a pilíř Říše římské zcela programově a logicky. Byly totiž nejkonsolidovanějším státním útvarem na říšském teritoriu. Německé oblasti však rozhodně nezanedbával. Ostatně jeho dlouhé pobyty v Norimberku a později v braniborském Tangermünde byly více než výmluvné. Nesmí se také zapomínat, že se českému království vyhnula velká morová epidemie, řádící kolem poloviny století v německých regionech. Ještě komplikovanější byl Karlův vztah k papeži a kurii. Lze jej charakterizovat jako spolupráci z nutnosti, poznamenanou mnoha diplomatickými střety a zákulisní politikou. Po smrti Karlova učitele Klimenta VI. se králův poměr ke Svatému otci, stále sídlícímu v Avignonu, zhoršil. Navenek se toto napětí projevilo ostentativní neúčastí papeže při Karlově italské jízdě v roce 1355, kdy český a římský panovník dosáhl císařské koruny, nejvyššího důstojenství, jaké mohl získat.

Již svým druhým jménem, které přijal při biřmování, se Karel cítil předurčen navázat na tradici Karla Velikého, středověkého obnovitele římského císařství. Hradům, které zakládal, dával názvy po sobě samém (kupř. Karlsberk, dnes Kašperk u Sušice; Karlskrone, nyní Radyně u Plzně), čímž připomínal jiného velkého vládce, starověkého hrdinu Alexandra Makedonského, jehož činy středověk ctil. Nejznámější z těchto hradů je Karlštejn, pevná a nedobytná schránka říšských korunovačních klenotů, tyčící se v blízkosti významné komunikace, spojující hlavní české město s Norimberkem, tehdy nejdůležitějším městem německých oblastí Říše, častým místem konání říšských sněmů a pobytů římských panovníků.

Důraz na Čechy jako nový politický střed Říše (historikové proto mluví o bohemocentrismu) se promítl do Karlovy péče o Prahu, jejíž význam stále stoupal. Praha byla za Karlova panování nejen hlavním městem českého království a celého svazku Koruny české, ale též metropolí (centrem arcibiskupství) a rezidencí českého i římského krále. Tomu musela odpovídat její tvářnost, odrážející rozměr Karlovy politiky.

V březnu 1348 založil panovník Nové Město pražské, jímž podstatně rozšířil dosavadní městský areál. Na ploše 360 hektarů, kde se dříve rozkládaly příměstské vesnice a polnosti, začal podle velkorysých urbanistických plánů vyrůstat městský celek s širokými ulicemi a náměstími (Dobytčí trh, dnešní Karlovo náměstí; Koňský trh, nynější Václavské náměstí; Senný trh, pozdější Senovážné náměstí). V blízkosti Pražského hradu, na Menším Městě (Malé Straně) urychleně kupovali a stavěli paláce i domy říšští šlechtici, diplomaté i obchodníci. Poněvadž se však Karlovi nepodařilo natrvalo spojit dvě největší části (Staré a Nové Město) v jeden správní celek, zůstala Praha fakticky souměstím skládajícím se ještě z Hradčan (poddanského města purkrabích Pražského hradu) a židovského ghetta, odděleného později od staroměstského areálu zdí.

Význam Praha umocnilo 7. dubna 1348 založení vysokého učení, prvního ve střední Evropě. Pravobřežní a levobřežní oblasti Prahy spojil velkolepý Kamenný most, vybudovaný přibližně na místě staršího Juditina mostu a zakončený pozoruhodnými branami. Staroměstská mostecká věž, skvělé dílo gotického stavitelství, měla být obdobou triumfálních oblouků starořímských císařů, za jejichž nástupce se Karel pokládal. Lesk Prahy, v níž podle odhadů žilo 30 000 až 80 000 obyvatel a která patřila mezi nejlidnatější města tehdejšího křesťanstva, zvyšovaly i novostavby četných klášterů a chrámů.

Významnou pozici Království českého v rámci Svaté říše římské vtělil Karel do základního říšského zákona, tzv. Zlaté buly pro Říši, přijaté a vyhlášené roku 1356 na sněmech v Norimberku a Metách. Písemně v ní stvrdil řadu dosavadních zvyklostí, avšak především odstranil sporné výklady volby římského panovníka. Opíraje se o vlastní zkušenosti, určil, že o zvolení má napříště rozhodovat prostá většina kurfiřských hlasů, nikoli plná názorová shoda (konsensus). Českému králi připadlo první místo mezi světskými kurfiřty a zůstala mu hodnost říšského arcičíšníka. V případě vyměření mužských potomků platila pro český trůn ženská posloupnost, zatímco ostatní světská kurfiřství spadla na Říši jako uprázdněná léna. Iluzorní byl naproti tomu požadavek, aby kurfiřti uměli nejen německy, ale též italsky a česky! Hlavní ustanovení Zlaté buly Karlovy prokázala životnost a platila až do konečného zániku Svaté říše římské v roce 1806.

Karlova státnická osobnost, jeho úspěchy, rozhled i vzdělání (dokonale ovládal latinu, němčinu, francouzštinu, češtinu a domluvil se italsky) k němu obracely pozornost evropských politických a kulturních veličin. Známý římský tribun Cola di Rienzo i proslulý básník Francesco Petrarca, oba obdivovatelé antiky, snili o sjednocení územně roztříštěného Apeninského poloostrova a vyzvali Karla, aby se z titulu římského panovníka ujal obnovy velikosti starověkého Říma a přesídlil do “věčného města”. Petrarca neustále opakoval a naléhal:

“Ta země, kterou nazýváš svou vlastí (tj. Čechy-pozn. red.), tvou vlastí sice byla, ale už není od té doby, kdy ses stal císařem, rozumíš? Jednu vlast jsi získal narozením a druhou posvátným znovuzrozením. Slyšel jsi, že Alexandr Makedonský, když se stal králem, poručil, aby nebyl nazýván králem Makedonie, nýbrž králem světa. I když vykonal mnoho příliš smělých činů, nemohu popřít, že byl tento příkaz skutkem velkého ducha. Jednat jako on ti dříve bránila opuštěnost tvého zděděného království; Svým odchodem bys byl vyvolal dojem, že zrazuješ, a kdyby tě bylo stihlo, co je člověku souzeno, bylo by se dostalo do cizích rukou. Této omluvy, ať již důvodné či bezdůvodné, tě nyní, jak vidíš, božská prozřetelnost zbavila, když tebe i Říši obdařila modlitbami vyprošeným synem (tj. Václavem-poz. red.) Tvé císařské choti. Nyní již Čechy mají svého krále. Ty, král Itálie i světa, zbaven obav před odchodem ze světa, se odeber do své vlasti a na svůj trůn, neboť i když podle apoštolských slov tu nemáš trvalé sídlo, pak máš-li na světě nějakou vlast, je Řím tvým skutečným císařským sídlem a pravou vlastí. Což není společnou vlastí všech, hlavou všeho, královnou světa i měst, tak bohatou vznešenými vzory, že pohled na ni snadno roznítí mysli a setře každou rez?”

Karel sice udivoval svět velkorysými projekty, ale vždy uvažoval realisticky. Proto nastíněný záměr odvrhl jako neuskutečnitelnou vizi. Pražský pobyt obou představitelů rodící se italské renesance a humanismu však na české půdě zanechal výrazný otisk. Králův blízký spolupracovník Jan ze Středy přejal určité rysy humanistického programu, především styl písemného vyjadřování.

mistrtheodorik.gifMistr Theodorik, Svatý Vít, obraz z cyklu v kapli sv. Kříže na Karlštejně

Velký význam přikládal Karel IV. též okázalému zdůvodňování své moci. Jeho mecenášská činnost směřovala zejména k podpoře takových uměleckých snah, které vyjadřovaly v typicky středověké řeči gest, symbolů a jinotajů myšlenku univerzální moci římského panovníka, vděčícího za své postavení v křesťanstvu rodném království. Systematické budování pražského panoramatu se zvýznamněnými lokalitami ( Pražský hrad, Vyšehrad, Karlov), čnícím nad souměstím, sloužilo tomuto ideovému záměru stejně jako promyšlená výzdoba chrámů a královských hradů. Velkolepou schránou ostatků svatých, které císař náruživě sbíral, aby se prezentoval jako strážce a šiřitel křesťanské víry, se stal hrad Karlštejn, znázorňující svým architektonickým uspořádáním na třech rozdílných výškových úrovních pozemský svět (královský palác), prostor očišťování duše (menší věž s kostelem Panny Marie a kaplí svaté Kateřiny) a předobraz vítězného nebeského království (velká věž s kaplí svatého Kříže). Přes veškeré úsilí však Karel nenašel schopného dějepisce, který by začlenil jeho vládu do světové historie a vylíčil ji jako slavné období lidských dějin. Pozoruhodnější byla jeho snaha seznámit potomky a nástupce s chybami a zkušenostmi vlastního mládí. Karlova autobiografie (vlastní životopis), zvaný Vita Caroli (Život Karlův), je jak upřímným, tak skvělým dokladem panovníkova vzdělání a myšlení.

Pokračování příští měsíc