Střípky-Čriepky 2006/05 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 05

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

 Císařovo dědictví

Svůj osobní život podřizoval Karel již od časů dospívání politické koncepci a představě vlastního dějinného poslání. Po smrti své první manželky Blanky z Valois, již miloval od dětských let, se oženil ještě třikrát. Všechny další sňatky (Anna Falcká, Anna Svídnická, Alžběta Pomořanská) byly však silně politicky motivovány a přinesly Karlovi upevnění mezinárodních pozic či přímé územní zisky. I jinak svých cílů dosahoval obratnou diplomacií a vojenským akcím se pokud možno vyhýbal, i když v případě nutnosti dokázal použít zbraně.

Přes univerzalistické chápání svého poslání (přemýšlel snad dokonce i o sjednocení západního a východního křesťanstva) nedokázal schopný Lucemburk překročit vlastní stín a ve shodě se soudobým uvažováním urozených vrstev sledoval hlavně prospěch svého rodu. S odstupem času se jeví Karlovo dynastické zaujetí velkou slabinou jeho politiky. Snaha zajistit synům a bratrovi přesně vymezený podíl na moci podlomila ve svém důsledku Karlovo státnické dílo a přispěla k odstředivým tendencím v zemích Koruny české i k prohlubujícímu se partikularismu (ve smyslu územní a politické roztříštěnosti). Zvláště patrný byl tento vývoj v Moravském markrabství, které Karel udělil roku 1349 svému mladšímu bratru Janu Jindřichovi. Tím fakticky vytvořil předpoklad pro svébytný vývoj Moravy jako správního celku s vlastní zemskou vládou. Potomci Jana Jindřicha Jošt a Prokop (třetí syn Jan Soběslav byl předurčen k významné církevní kariéře) prosazovali stále více moravské regionální zájmy a nezávislost na pražském centru.

Dědicem české a římské koruny učinil Karel prvorozeného syna Václava (*1361). Již jako dvouleté dítě ho dal korunovat českým králem a v roce 1376 prosadil jeho volbu římským panovníkem. Druhorozený syn Zikmund (*1368) měl obdržet (a také obdržel) Braniborsko (roku 1415 je získali Hohenzollernové, čímž toto území od Koruny české odpadlo) a třetí syn Jan (*1370) Zhořelecko. Výchozí Václavova pozice tak již byla v samém zárodku citelně oslabena. Karel myslel na vše s předstihem. Proto uzavřel již v první polovině šedesátých let smlouvu s rakouskými Habsburky o jejich nástupnictví na český trůn v případě vymření lucemburské dynastie po meči. Možnost českého zemského sněmu promlouvat do obsazení trůnu tak byla okleštěna na minimum.

V závěru života podnikl Karel IV. spolu se synem Václavem cestu do Francie, kde s králem Karlem V. hovořil o rozdělení sfér vlivu v Evropě a o přesídlení papeže z Avignonu zpět do Říma. V rámci těchto plánů měla Zikmundovi v budoucnu připadnout polská koruna. Poměry se ale vyvinuly jinak a Zikmund zasedl v roce 1387 na uherském trůnu. Také řešení papežské otázky doznalo změny. Urban VI. sice sídlil v Římě, ale francouzští kardinálové zvolili vzdoropapeže, který setrval v Avignonu. Toto rozštěpení (schisma) papežského úřadu již Karel odstranit nemohl. Zemřel 29. listopadu 1378 na následky zápalu plic.

Nad rakví zemřelého vládce pronesl pohřební řeč mistr Vojtěch Raňkův z Ježova, učenec evropského formátu. Mrtvého krále označil ve shodě se starověkými zvyklostmi (stejné označení dostal už kníže Soběslav I. za Otce vlasti (Pater patrie) a do svého projevu vložil i prorockou větu:

“Jí (rozuměj smrti-pozn. red.) sice želeti musí všichni věrní a oplakávati vůbec všichni, nám však z Království českého tím tíže jest ji snášeti, tím trpčeji nad ní naříkati, čím více se mezi bouřlivými hrozícím nám válek příboji a hlomozem bojíme, že loď naše, to jest Čechie, od nepřátel pravděpodobně bude zmítána, zbaveni jsouce tak velikého veslaře a od takového kormidelníka opuštěni, věrného utěšitele ztrativše a dosud do přístavu pokoje vánky do plachet našich dujícími, jak jsme doufali, nedovedeni a nedohnáni.”

 

Vnitřní a zahraniční politika Václava IV.

trebonskyoltar.jpgMistr Třeboňského oltáře, Kristus na hoře Olivetské, kol. 1380

Karlův syn Václav IV. (Vládl v letech 1378-1419) náleží k rozporuplným postavám českých dějin. Historikové mu často vyčítají nezájem o panovnické povinnosti, ba přímo lenivost, zálibu v lovu a magii i alkoholismus, podlamující královu nevyrovnanou psychiku. To vše má opodstatnění pouze částečné. Jistá apatie k výkonu panovnického úřadu zřejmě vyplývala z nadměrných požadavků, které na Václava již v útlém dětství kladl jeho slavný otec. Cholerické sklony a výbuchy hněvu však byly charakteristické pro většinu Lucemburků, včetně Václavova děda Jana a bratra Zikmunda, a lov náležel k tradičním zábavám vládců i aristokracie. Záporné hodnocení královské dráhy Václava IV. obvykle pramení z porovnání s úspěchy Karla IV. Takové a podobné výklady jsou ale nepřesné. Václav totiž zasedl na trůn v krajině nevhodné mezinárodní i vnitropolitické situaci.

V roce 1380 zasáhla české království nebývale silná epidemie moru, který citelně rozrušil rytmus každodenního života a vrhl zemi do těžké ekonomicko-populační deprese. Ve sféře mezinárodních vztahů se ukázala Karlova orientace na Francii jako neúnosné břemeno. Na rozdíl od svého otce musel Václav IV. z titulu římského krále reagovat na vzniklé schisma. Zprvu se otevřeně postavil na stranu římského papeže, ale francouzská diplomacie dělala vše pro to, aby českého panovníka, jeho rádce i členy lucemburské dynastie přesvědčila o závaznosti volby svého avignonského chráněnce. Tlak Francie vykonal částečně své a Václav raději odložil plánovanou jízdu za císařskou korunou do Říma, cestu, k níž se později již neodhodlal. Tím už v počátcích vlády oslabil svou mezinárodní prestiž. Úspěch francouzských diplomatů zkomplikoval Václavovu pozici i v Čechách.

Mladý pražský arcibiskup Jan z Jenštejna se otevřeně přihlásil k římskému papeži a odmítl podporovat neutrální stanovisko svého panovníka. Zahraničně politická linie pražského arcibiskupa a Václava IV. se rozešly, což zákonitě ovlivnilo poměry na české scéně. Účelové spojenectví českého krále s církevní hierarchií, spojenectví budované Karlem IV., vzalo za své. Svým způsobem byla tato změna odrazem celkového vývoje české společnosti. Církev se stala v českých zemích za Karlovy vlády významnou silou, která zasahovala do státní politiky, a průrazný, ambiciózní Jenštejn nastoupený trend dovršil. Politická srážka s panovníkem však pro něho byla osudná. Po deseti letech střetů vyvrcholil svár mezi arcibiskupem a králem roku 1393 nechutnou aférou. Václav IV. dal zatknout Jenštejnova blízkého spolupracovníka, generálního vikáře Jana (Johánka) z Pomuku, který podlehl krutému mučení. Mrtvé tělo církevního hodnostáře shodili biřici z pražského Kamenného mostu do Vltavy. Z oběti politického zápasu učinila katolická církev v pozdějších staletích světce Jana Nepomuckého (Pomuk je dnešní Nepomuk), který údajně odmítl prozradit žárlivému Václavovi královnino zpovědní tajemství. Ještejn sám nenalezl zastání ani u papeže, rezignoval na arcibiskupský úřad a zemřel zcela zapomenut v Římě. Vzdělanec a básník, šiřitel mariánského kultu a přecitlivěný muž, trpící zřejmě epilepsií a zatížený mučednickými sklony, byl připomínán i po smrti. Na zdech malostranského arcibiskupského paláce dal vymalovat vizi, v níž předjal zkázu římské církve v husitských válkách.

Jenštejnova porážka znamenala tečku za Karlovou koncepcí těsné spolupráce panovníka s církevní hierarchií. Vzrostlé sebevědomí a politické ambice duchovenstva se logicky střetly se zájmy světské moci. Václav IV. přestal církevním představitelům důvěřovat a do funkce pražského arcibiskupa dokázal po smutných zkušenostech s Jenštejnem téměř vždy prosadit své chráněnce. Také podpora, již Karel církvi poskytoval, byla minulostí. Jestliže za Karlovy vlády bylo v Čechách založeno několik desítek klášterů, pak za Václavova panování jejich zakládání téměř ustalo. Tento jev nepochybně odrážel i nastupující hospodářskou krizi, ale zároveň vypovídá i o směru politického dění.

krumlovskamadona.jpgKrumlovská madona, před r. 1400

Roztržka mezi panovníkem a preláty narušila politickou stabilitu a povzbudila k aktivitě vyšší šlechtu, jež okamžitě využila uvolněného prostoru. Dávná, Karlem IV. dočasně ztlumená touha českého panstva rozhodovat o politice státu a změnit panovníka ve víceméně reprezentativní figuru opět ožila a brzy nabyla povahy organizované kampaně. Vysoká šlechta zahájila zápas, jehož cílem bylo zlomit panovníkovo postavení, prosazené kdysi Karlem IV., a získat určující vliv v zemi. Porovnáváme-li program českého panstva z konce 14. věku s jeho požadavky vznášenými na počátku téhož století, neshledáme žádný výrazný posun. Vyšší šlechta prostě hájila své tradiční hodnoty a zájmy, oslabené Karlovým pojetím suverénního vládce i společenskopolitickým vzestupem církve a měšťanstva.

V čele panského odboje příznačně stanuli příslušníci nejváženějších rodů, postrádajících za Karla IV. a v prvních letech Václavova panování pravidelný přístup k důležitým úřadům a do královské rady. Byli to páni z Rožmberka, Hradce (Jindřichova), Švihovští z Rýzmberka, Berkové z Dubé, Boršové z Oseka, páni z Michalovic i z Bergova. Ve zvolené taktice obratně využívali rivality mezi jednotlivými členy lucemburského rodu a spoléhali zvláště na moravského markraběte Jošta a uherského krále Zikmunda. Po sérii drobných konfliktů vytvořila roku 1394 nespokojená vysoká šlechta panskou jednotu, jejíž členové přepadli Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna a přednesli mu své požadavky. Poté krále internovali na Pražském hradě a pokusili se vládnout jeho jménem.

Pokračování příští měsíc