Střípky-Čriepky 2006/08 ... Článek 03 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 08

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

 Snad nejcitelněji ovlivnila situaci na vesnici, a tudíž i v zemědělství. Poddaní rolníci tvořili se svými rodinami přibližně 85% obyvatel českých zemí a jejich činnost byla, přes rozvoj měst, nadále nosným pilířem tehdejší ekonomiky. Mor v některých regionech vesničany zřejmě “zdecimoval”, což se zákonitě promítlo do hospodářských poměrů. V úrodných nížinných krajích se ztráty podařilo částečně zacelit, neboť o výnosnou půdu byl vždy zájem. Přicházeli na ni rolníci z nevýhodně položených oblastí (blata, rozsáhlé lesní komplexy, vysočiny). Vylidnění vsí či právě úrodných krajů vedlo k pustnutí některých panství, k zániku vsí či k jejich proměně v samoty, pozvolna mizející z povrchu země.

V neradostném postavení se ocitly též feudální vrchnosti. Pokles počtu poddaných s sebou zákonitě nesl ztenčení peněžních příjmů, a tím i zhoršení životní úrovně. Vrchnosti hledaly proto cestu, jak se s následky moru vyrovnat. Prozíravější z nich se snažily situaci poddaných ulehčit, a tím si je na panství udržet. Kupříkladu pražský arcibiskup Jan z Jenštejna rušil na statcích své arcidiecéze odúmrtní poplatky (daň, již po hospodářově smrti platili za převzetí poddanského gruntu nepřímí a někdy i přímí dědicové), zdůvodňuje své rozhodnutí nejen křesťanskou morálkou, ale i poukazem na morovou ránu. Jiní feudálové volili ovšem opačný směr a chybějící příjmy nahrazovali mimoekonomickým násilím.

kralovskamesta.gif

“Černá smrt” a pokles reálné hodnoty mince byly zřejmě jednou z příčin kriminální činnosti lapkovských skupin, které začínají v českých zemích ve velké míře organizovaně působit právě na sklonku 14. století. Lapkovská “bratrstva” se specializovala na přepady kupeckých povozů, na únosy spojené s vymáháním výkupného, na krádeže nejrůznějšího zboží (sukno, koření, víno, sůl, peníze a ovšem i zbraně) i na kořistné výpravy za hranice, především do Rakous. Vysvětlovat lapkovství jako projev bezvýchodné situace zoufalých jedinců nebo jako vzdor chudnoucí nižší šlechty vůči bezohledným magnátům by bylo naprostým omylem. Na rozhraní 14. a 15. století se až na výjimky, nesetkáváme s případy zbojnictví, motivovaného sociálně kritickým smýšlením. Jednotlivé, obvykle dobře organizované tlupy působily totiž ve službách mocných šlechticů a málokdy se protloukaly na vlastní pěst. Mezi feudály, kteří vydělávali na organizovaném zločinu, patřili i příslušníci předních panských rodů (v Čechách Valdštejnové, Boršové z Oseka, Švamberkové, na Moravě páni z Kunštátu, Bítovští z Lichtenburka a dokonce i pozdější zemský hejtman Vilém z Pernštejna). Za těchto okolností byl boj centrální moci proti lapkovství odsouzen k neúspěchu, ačkoli král Václav několikrát proti tíživému nešvaru zasáhl (likvidace tlupy Jana Zúla z Ostředka, působícího v Posázaví, i dalších skupin). Rozsáhlá aktivita lapkovských družin se příznačně soustřeďovala do oblastí zvláště postižených hospodářskou depresí. Takřka klasickým dějištěm intenzivního působení lapkovských skupin bylo česko-moravsko-rakouské pomezí a vlastně celá Českomoravská vysočina spolu s nejjižnější částí Čech. O mnoho lépe nevyhlížely poměry ani v Železných horách, Podkrkonoší, Českém lese či v Středočeské pahorkatině.

I když rozbujelý a organizovaný zločin, zaměřený na oloupování obchodníků, nebyl zdaleka česko-moravskou zvláštností, přece jen získaly české země na prahu 15. století pověst oblasti, do níž není radno cestovat. Obchodní styky s cizinou se tak ještě více podvázaly. Stav se spíše horšil, než lepšil a právo zůstávalo na papíře. V poměrech stupňující se anarchie brali jednotlivci i různé společenské skupiny výkon spravedlnosti do svých rukou. Nejrozhodněji tak činila vyšší šlechta, jež nalezla cestu k obraně svých statků i zájmů. Udělovala hospodářské i jiné výsady nižším šlechticům, kteří pak za to v případě nutnosti hájili se zbraní v ruce pozice svých mocných patronů. Šlo vlastně o varianty středověkého vazalského systému. Nižšímu šlechtici, stojícímu ve služebném poměru k vlivnému feudálovi, se obvykle říkalo panoše (latinsky cliens). Jejich počet prudce vzrostl na počátku 15. věku a zejména pak v průběhu husitské revoluce. K obdobné službě využívaly některé vrchnosti, včetně církevních, též vlastní poddané (tzv. nápravnický systém). Pokud feudál disponoval početnou a dobře vyzbrojenou družinou, řádově o několika desítkách mužů, nebo si najal do žoldu lapkovskou skupinu, dovolával se práva často jen formálně. Svému protivníkovi či odpůrci vyhlašoval nepřátelství formou písemné opovědi (též odpovědi) a škodil mu, seč mohl. Řešení sporů odpovědí se rychle rozšířilo a stalo se součástí české a moravské každodennosti až hluboko do 16. století. Zemské právo sice odpověď pod přísnými tresty zakazovalo, ale marně.

mistrtynskekalvarie.jpgMistr Týnské kalvárie, Kristus bolestný z Novoměstské radnice, detail

Lapkovské tlupy i ozbrojené družiny mocných feudálů se postupně zapojovaly do politických zápasů probíhajících mezi členy lucemburské dynastie na přelomu 14. a 15. století. I po utišení hlavních rozporů po roce 1403 zůstávalo v českých zemích velké množství lidí, jimž služba ve zbrani poskytovala obživu. Pozvolna se tak vytvářela základna pro budoucí profesionalizované vojenské oddíly husitů a jejich českých i moravských katolických protivníků. Tak získávali důležité válečnické zkušenosti pozdější slavní hejtmané Jan Žižka z Trocnova, Jan Roháč z Dubé i další. Někteří z nich uplatnili svůj vojenský um také v krvavých zápasech mezi řádem Německých rytířů a Polskem (známý je podíl českých vojáků, vedených bývalým lapkovským vůdcem Janem Sokolem z Lamberka, na polském vítězství v bitvě u Grunwaldu roku 1410).

Značné potíže silně zasáhly také církevní instituce. Mnohé kláštery chudly a musely rozprodávat svůj majetek, na staveništích chrámů a kostelů se zpomalila práce. Přesto bylo bohatství církve v českých zemích nesmírné a provokovalo světské feudály ke kořistnickým útokům na statky duchovenstva. Tyto akce byly jak projevem rozvratu právního vědomí, tak ozvěnou nesmlouvavých zásahů Václava IV. proti Janovi z Jenštejna a jeho rádcům. Současně odrážely i sílící dobové mínění, že bohatá církev nemůže dobře plnit své duchovní poslání.

Morová epidemie zřejmě přispěla i ke změně národnostní skladby městského obyvatelstva v českém království. Krajně nevyhovující hygienické poměry ve městech umocnily tragický průběh “černé smrti”. Převážně německé etnikum ve velkých městech utrpělo značné ztráty, které bylo třeba urychleně vyrovnat. Jinak nemohla města plnit svou základní ekonomickou funkci, bez níž by se hospodářství českého státu zhroutilo. Místa mrtvých brzy zaujalo české etnikum, přicházející z vesnic či málo významných městeček. Tato migrace (přemísťování) obyvatel přispěla sice k vylidňování některých oblastí, na druhé straně však rozhodla o počeštění velkých měst ještě před husitskou revolucí. Do horních vrstev měšťanské společnosti, tvořené od kolonizace takřka výhradně Němci, pronikl český živel. Ve větších městech na Moravě, ve Slezsku i v obojí Lužici si ovšem udrželo převahu německé etnikum.

Německý patriciát si však i nadále v řadě českých měst podržel rozhodující slovo v městských radách, ale cítil ohrožení svých pozic. Národnostní napětí a konflikty proto byly v tehdejším českém městském prostředí častějším jevem než spory mezi cechovními řemeslníky a patriciji, jak v té době známe z celé západokřesťanské Evropy (severní Itálie, svobodná říšská města). Politické důsledky na sebe nedaly čekat. Zvláště patrné byly v nejdůležitější části pražského souměstí, na Starém Městě. Mor zřejmě dovršil ústup národnostně německého patriciátu z politického výsluní a urychlil počešťování Starého Města. Na konci 14. století tu již měl český živel převahu a požadoval, aby “praví” Češi obdrželi prvořadé postavení i v nejvýznamnějším městě království. Politické střetnutí mezi Čechy a Němci vzplálo v prostoru sevřeném staroměstskými hradbami v letech 1408-1413, kdy se národnostní soupeření prolnulo s otázkou církevní reformy. Ale ani definitivní vítězství českého etnika na Starém Městě pražském neodstranilo příslovečnou řevnivost mezi Staroměstskými a Novým Městem, kde mělo české obyvatelstvo vždy převahu. Do určité míry přispěl ke vzniku rivality, táhnoucí se po několik století, sám Karel IV., když udělil Novému Městu stejný právní statut, jaký mělo Staré Město. Představitelé staroměstské obce chápali panovníkův krok jako újmu svému dosavadnímu postavení. Soupeření obou měst neustalo ani v husitském období, kdy se obě městské obce přiklonily ke kalichu. Jejich spory dostaly pouze poněkud jinou podobu.

Pokračování příští měsíc