Střípky-Čriepky 2006/10 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2006 / 10

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



            Pokračování:

 I tento fakt ilustruje zpoždění, které české země za vyspělou Evropou měly. Změna v chápání času měla epochální význam. Dosavadní převážně cyklické vnímání času, odvozené z pravidelného střídání ročních období a s ním spojeného pevného sledu zemědělských prací i církevních svátků (vánoce, velikonoce), ztratilo výsadní postavení. Vedle něho se obecně rozšířilo lineární pojetí času (čas se neopakuje, směřuje z minulosti do budoucnosti), v němž každý okamžik je jedinečný a člověk by jej měl prožít odpovídajícím způsobem. A to nejen prací, která přináší peníze, ale také starostí o spásu vlastní duše.

Rovněž překotný rozvoj školství ve 14. století byl důsledkem společenských přeměn předchozího období. Školy zřizované církevními institucemi, ať již kapitulami nebo řeholemi (klášterní školy), již nepostačovaly sílící potřebě vzdělání. V době vlády Karla IV. vznikla v českomoravském prostoru vzdělávací síť (nikoli ovšem ve smyslu povinné docházky či jednotné školské soustavy), která v podstatě přečkala několik staletí. Důležitý typ školy, odpovídající přibližně nižšímu gymnáziu, představovaly ve větších městech školy partikulární (z latinského partes, což značí části, díly), kde se učilo hlavně latině a základům svobodných umění. Navštěvovali je pouze hoši. Dívky a pochopitelně i chlapci z výše postavených šlechtických a měšťanských rodin mívali soukromé vychovatele a učitele. Partikulární školy byly zakládány v královských městech už během 13. století a městská správa se je snažila dostat pod svou kontrolu, což vyvolávalo spory s církví. Tyto konflikty se vyřešily až dlouho po zřízení pražské univerzity, která dohlížela na nižší školství a měla přímý vliv na obsazování správců v městských školách. Ve venkovských městečkách existovaly farní školy, ale jejich počet byl ještě nízký,

Založení pražské univerzity bylo v dějinách českého školství mezníkem zásadního významu. Vysoké školy, vznikající v Evropě od 12. století, měly mezinárodní ráz, poskytovaly poučení ze všech tehdy uznávaných oborů lidského poznání a udělovaly akademické tituly (grady), platné v celém křesťanském světě. Odtud vyplynulo i jejich označení univerzita (z latinského universitas, tj. veškerenstvo, všeobecnost), prozrazující souvislost s univerzalistickou ideou. Absolventi základního, zpravidla dvouletého, vysokoškolského studia získávali titul bakalář, zatímco k dosažení hodnosti mistra (z latinského magister) či doktora bylo zapotřebí doby podstatně delší. Pražská univerzita fungovala až do husitské revoluce v plném rozsahu, což znamená, že se skládala ze čtyř fakult. Za nejnižší fakultu považoval středověk fakultu svobodných umění, zvanou též artistická (artes je v latině množné číslo podstatného jména umění). Vyučovalo se na ní oborům, hojně pěstovaných už v pozdní antice (tzv. trivium tvořily gramatika, rétorika, logika neboli filozofie; quadrivium pak matematika, aritmetika, geometrie a muzika). Absolvování artistické fakulty předcházelo obvykle studiu na třech fakultách vyšších: lékařské (medicině), právnické (vyučovala církevnímu i světskému právu) a bohoslovecké (teologické), jejíž završení pokládal středověk za vrchol vzdělání. Pražská právnická fakulta se však poměrně brzy osamostatnila jako svébytné vysoké učení.

Formální hlavou univerzity byl univerzitní kancléř (v Praze tato funkce připadala pražským arcibiskupům), výkonným činitelem pak volený rektor, v čele jednotlivých fakult stáli děkani. Akademičtí funkcionáři, vyučující a studenti vytvářeli z právního hlediska jednotné společenství, těšící se různým výsadám a svobodám. Studenti i pedagogové bydleli (buď pohromadě, nebo každá skupina odděleně) ve zvláštních domech, kolejích (z latinského collegium, tj. spolek, sbor), jejichž provoz byl zajišťován systémem různých podpor. Nejznámější kolejí pražské univerzity byla Velká kolej, zvaná též Karlova. Její nynější budovu (Karolinum) získalo vysoké učení roku 1383.

Pražskou univerzitu založil Karel IV. z titulu panovníka, i když vše předem projednal s představiteli církve. Tato okolnost později umožnila jeho nástupci, aby do života univerzity zasahoval ve shodě se svými zájmy. Ačkoli hlavním cílem Karlova rozhodnutí o zřízení vysokého učení byla výchova odborníků pro potřeby zemí Koruny české, vycházel Karel při koncipování projektu z obvyklého univerzalistického modelu. Studenti a učitelé se dělili do čtyř “národů” podle regionálního principu. Příslušníci cizích “národů” (bavorského, saského a polského) měli zajištěnu převahu nad členy domácího českého “národa”, pokud docházelo k hlasování o sporných otázkách. Upřednostňování cizinců vyplývalo z výjimečného postavení pražské univerezity. Dlouho plnila též funkci vysokého učení pro německé oblasti Říše (univerzita ve Vídni vznikla roku 1365 a v Heidelbergu roku 1386) a Karel jako římský panovník měl pochopitelný zájem na její mezinárodní prestiži. Studium na vysokém učení bylo otevřené každému muži, včetně poddanských synků. Mezi studenty pražské univerzity záhy převážili lidé pocházející z městského prostředí, ale nechyběli tu ani lidé vesnického či šlechtického původu.

Vrcholný rozkvět pražského vysokého učení spadá do druhé poloviny 14. století. Právě v tomto období zde působili či vystudovali vynikající odborníci v různých oblastech vědění (astronom Jan Šindel, spolutvůrce pražského orloje, lékaři Křišťan z Prachatic a Zikmund Albík z Uničova, filozof Heinrich Totting z Oyty a další). Existence univerzity posílila kulturní kontakty Čech s Evropou, přispěla k výchově domácí inteligence a umožnila svobodnou výměnu názorů na problémy církve a celé křesťanské společnosti, čímž urychlila nástup silného reformního proudu, spjatého později se jménem Mistra Jana Husa.

Přes obrovský rozmach gramotnosti a vzdělání si nelze představovat, že by většina obyvatel zemí Koruny české uměla na přelomu 14. a 15. století číst a psát. Zahraniční odborníci odhadují, že ještě o sto let později bylo v patnáctimiliónové Francii schopno číst jen 40 000 lidí, tedy 1 člověk z 375! V českých zemích tomu sotva bylo jinak. Napovídá tomu i značný počet veřejných písařů, kteří působili ve velkých městech a za poplatek sepisovali zákazníkům různé typy písemností. Znalost Písma pak vedle kazatelny zprostředkovala negramotným lidem výtvarná díla, umístěná na vnějších zdech i uvnitř kostelů a zobrazující výjevy ze Starého i Nového zákona.

 

Literatura a hudba

olomouckabible.jpgHudebníci, Olomoucká bible, první pol. 15. století

Šířící se vzdělanost, podpora kulturní činnosti ze strany světských a církevních institucí i zbožných jedinců za vlády Karla IV. vytvářely vhodné podmínky pro rozvoj jednotlivých druhů umění (zde je třeba připomenout, že středověk pojem umění v dnešním slova smyslu neznal). Příznivé umělecké klima existovalo v českých zemích až do počátku 15. století. Složitému členění tehdejší společnosti a její sílící schopnosti vnímat umělecká díla odpovídala i pestrá škála a zaměření tvůrčích projevů, pronikajících nejen na panovnické a šlechtické dvory, ale i do měšťanských příbytků.

V literární sféře, která dlouho nerozlišovala mezi krásným a naučným písemnictvím, se rozšířil okruh žánrů. Souběžně s tím se v literární tvorbě ještě výrazněji uplatnily národní jazyky, tedy v našem případě čeština a němčina. Latina své dominantní pozice ztrácela, avšak nadále zůstávala vůdčím jazykem v odborném a úředním písemném styku, ač i sem postupně pronikaly národní jazyky. Ve dvorsko-šlechtické literatuře nadále přežívala obliba veršovaných rytířských eposů, spojujících dobrodružný obsah s milostnou tématikou (Jetřich Berúnksý, Vévoda Arnošt, Tristram a Izalda). Ve druhé polovině 14. století se však i v tomto žánru prosadilo prozaické zpracování, jasný to důkaz, že práce již nebyly určeny hlavně k recitaci a poslechu, nýbrž k individuálnímu čtení. Vedle prozaické Alexandreidy to platí kupříkladu o Trojanské kronice, středověké adaptaci cyklu antických pověstí, a o dobrodružných o Štilfrýdovi a Bruncvíkovi. Jestliže tato díla zůstala převážně četbou šlechty, pak milostná lyrika, vznikající původně v dvorsko-rytířském prostředí (tradici minnesangu prodlužoval v okruhu Jana Lucemburského Guillaume de Machaut a v Karlově blízkosti Heinrich von Mügeln), postupně oslovovala širší řady posluchačů a byla přijímána zvláště měšťanstvem, snažícím se napodobit životní styl vyšších vrstev. Pro milostnou poezii pěstovanou měšťany se vžilo označení meistersang. Řada milostných skladeb byla určena pro přednes či zpěv s doprovodem hudebního nástroje (slavná Jižť mne vše radost ostává, známá též jako Závišova píseň).

Pozornosti dvorského prostředí, šlechticů a na konci 14. století i měšťanstva se těšila díla historiografická (anály, kroniky atd.). Z hlediska šlechtické obce byly roku 1314 česky a ve verších napsána Kronika tak řečeného Dalimila, která podává historicky zdůvodněný politický program českého panstva. Podle ní byla už od dob bájné kněžny Libuše zdrojem státnosti šlechtická obec, nadřazená vládci. Neznámý autor kroniky varoval krále Jana, aby jednal vždy ve shodě s panskou radou, chce-li si uchovat vládu. Kronikář byl odpůrcem měšťanů a Němců, kteří mu splývali v jedno, ale kritizoval také sepětí panovníků s kláštery. Za vlády Karla IV. vznikla řada kronik přímo z podnětu panovníka. Největšího ohlasu dosáhla Kronika česká mistra Přibíka z Radenína, líčící českou minulost od praotce Čecha do roku 1330. Záhy také byla přeložena z latiny do češtiny. Karel IV. sám napsal vlastní biografii Vita Caroli (Život Karlův), legendu o svatém Václavovi i práce právnického zaměření.

Pokračování příští měsíc