Střípky-Čriepky 2007/01 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2007 / 01

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



       Pokračování:

Byl však přesvědčen o povinnosti každého jedince řídit se božím zákonem. Pouze tak může dojít lidská duše spasení, pouze tak se znovu obnoví porušená stabilita a pouze tak se přiblíží konečné vítězství nebeského království. Jako všichni středověcí učenci sdílel i on názor, že lidské dějiny vstoupily do poslední epochy své existence, kdy se na zemi objeví Antikrist, aby povstal proti křesťanským pravdám. Sílící krizové jevy poskytovaly Husovi a jeho přátelům důkaz o Antikristově činorodosti.

Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu (poddaný či podřízený nemusí poslouchat vrchnost, žije-li tato ve zjevném hříchu), a tím, že za nejvyšší soudní instituci prohlásil Krista, v podstatě urychlil celospolečenský otřes. Boží zákon byl v jeho pojetí především morální kategorií. Ovšem snaha po uplatňování absolutní mravnosti v každodenním životě naráží na překážky a střetává se s realitou, zejména s konkrétními potřebami společnosti i jednotlivce. Navíc se společnost jako celek nikdy v chápání závazných mravních principů beze zbytku neshodne. A samotný život je natolik pestrý a různorodý, že jej nelze vtěsnat do vysněné ideální normy. Bylo tomu tak i v 15. století. Učení Jana Husa a jeho přátel zákonitě nevedlo k vítězství křesťansky chápané lásky, pravdy a dobra, k obnově domněle ideálních poměrů z doby církve apoštolské a k přiblížení božího království, nýbrž k vyhrocení společenských rozporů a posléze k revolučnímu výbuchu.

Již záhy po Husově mučednické smrti bylo zřejmé, že ani široké společenské spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady božího zákona shodně. V dlouhých diskusích na prahu revoluce nakonec v roce 1420 vykrystalizovaly zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry. Byly to tzv. čtyři pražské artikuly (články).

Spojujícím znakem všech husitských směrů byl kalich, symbol přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou (latinsky sub utraque specie; odtud též označování husitů jako utrakvistů). Zatímco se ve vrcholném středověku držela římská církev zvyklosti, že při mši přijímá posvěcenou hostii a víno jako tělo a krev Kristovu jen kněz a ostatní přítomní dostávají pouze hostii, husité všechny účastníky bohoslužby zrovnoprávnili. Byl to konkrétní důkaz husitského názoru, že před Bohem jsou si všichni věřící, bez ohledu na sociální postavení, rovni. Závaznost přijímání pod obojí způsobou, které bylo dle husitské věrouky nutné ke spasení lidské duše, prosadil Jakoubek ze Stříbra. Jak dokázal ve svých spisech, existovala tato praxe už v prvotní církvi. K prvnímu podávání svátosti oltářní pod obojí způsobou nekněžím došlo na podzim 1414 (Hus dlel tehdy již v Kostnici) v staroměstském kostele svatého Martina ve zdi, jen několik stovek metrů od Betlémské kaple. Kalich také časem zaujal mezi čtyřmi artikuly první místo. Druhý pražský článek obsahoval zákaz a trestání všech smrtelných a zjevných hříchů, tedy zločinů a prohřešků odporujících božímu zákonu. Třetí artikul požadoval svobodu kázání slova božího, tj. fakticky volnou propagaci husitských zásad. A konečně čtvrtý bod tvrdil, že kněžím nepřísluší světské panování. Převedeme-li tento obrat do dnešního jazyka, zjistíme, že zakazoval duchovenstvu vlastnit pozemkový majetek a zasahovat do záležitostí bezprostředně nesouvisejících se sférou víry.

Takový byl program nápravy křesťanstva, který husité koncipovali jako nadnárodní (univerzální) výzvu a předkládali ji celému křesťanstvu, prožívajícímu vleklou krizi. Husitští myslitelé se domnívali, že závaznost a oprávněnost čtyř artikulů musí křesťanský svět přijmout a uznat. Odvaha, s níž Evropu vybízeli k následování svých kroků, však měla i další příčiny. Husité žili v přesvědčení, že právě jim Bůh prokázal zvláštní milost a umožnil poznat jediný správný výklad svého zákona, s kterým jsou povinni seznámit celý svět. Tento spasitelský (mesiášský) pocit přímo souvisel se vzestupem českého sebevědomí v časech vlády Karla IV., s překotným růstem vzdělanosti ve 14. století i s hlubokou zbožností. Na neposledním místě vycházel z představy, že mezi příslušníky českého etnika nežijí žádní kacíři (valdenští heretici pronásledovaní v jižních Čechách kolem roku 1340 patřili většinou k německé národnosti) a Češi tak v čistotě víry kráčí příkladem ostatním národům. I to byla součást dědictví císaře Karla, jenž z českého království hodlal učinit baštu katolického pravověří. Nebyla to ovšem už dávno pravda. Různé kacířské sekty působily též ve venkovských jazykově českých oblastech (jihozápadní Čechy, region kolem Sezimova Ústí) a revoluce jim umožnila vyjít z ilegality. Jejich názory také výrazně ovlivnily husitské myšlení a staly se terčem polemik Husových nejbližších spolupracovníků. Ještě před revolučním výbuchem hledaly v českých zemích útulek heretické skupiny ze severní Francie, několik z kacířství podezřelých německých učenců a Angličan Petr Payne, obdivovatel Johna Wyclifa. To vše ale nic nezměnilo na faktu, že Evropa pokládala husitství za vyloženě českou úchylku.

Křesťanský svět husitskou výzvu k následování nepřijal, ba postavil se ostře proti ní. Situace ve většině evropských států už (či ještě) nebyla tak vypjatá jako v českých zemích. Husité proti všemu očekávání zůstali se svým programem osamoceni. Plně se jim ho nepodařilo prosadit ani na teritoriu Koruny české. Převážně německy hovořící oblasti Horní a Dolní Lužice i Slezska od počátku dávaly najevo své protihusitské postoje, nejinak si počínala německým etnikem kontrolovaná moravská královská města (Brno, Znojmo, Jihlava, Olomouc). Také ve větších českých městech zaujali Němci, obávající se o své pozice ohrožované už dříve českým živlem, odmítavé stanovisko k husitským návodům. Husitské úsilí o reformu tak již ve chvílích zrodu získávalo rozměr česko-německého soupeření.

Dělící čára existovala ovšem i mezi jazykově českým obyvatelstvem. Zdaleka ne všichni Češi se ztotožnili s husitským pojetím nápravy křesťanstva. Řada lidí prostě nedokázala, nemohla či nechtěla opustit dosavadní zvyklosti a nadále spatřovala v institucích římské církve autoritu. Příslušnost k určité sociální vrstvě nebo skupině přitom nebyla rozhodující. Na obou znepřátelených stranách, husitské i katolické, se angažovali členové panstva, nižší šlechta, měšťané, duchovní, poddaní rolníci, neusedlé obyvatelstvo i kriminální živly. Hodnotit husitství jako sociální či dokonce třídní zápas není možné, byť nelze popřít, že mnozí jednotlivci se ke kalichu připojili v naději na zlepšení svého postavení. Ostatně slovo třída v sociálním slova smyslu středověk neznal.

Husité od počátku sváděli boj jak proti domácím nepřátelům, tak proti odpůrcům z ciziny. Sami sebe nazývali věrnými (tj. správně věřícími) Čechy, bratry a sestrami nebo božími bojovníky. Jejich protivníci, vidící v nich kacíře, je naopak častovali souhrnným hanlivým označením husité, podstatným jménem, v němž už dávno nepociťujeme nic pohoršlivého. V důsledku nepříznivých okolností se husité pokusili uskutečnit svůj program násilím, revoluční cestou. I dnes je zajímavé vědět, jak a proč k tomu došlo i jakým způsobem se jejich zápas vyvíjel.

 

Proměny politického dění

V předvečer revoluce (1401 - 1419)

Po návratu krále Václava IV. z vídeňského zajetí roku 1403 a úspěchu vysoké šlechty, která alespoň částečně dosáhla svých cílů, se zdálo, že se poměry v českém soustátí přece jen ztiší. Novým pražským arcibiskupem se stal Zbyněk Zajíc z Hazmburka, člen předního panského rodu. Zpočátku postupoval v úzké součinnosti s panovníkem a dokonce sympatizoval s reformním programem českých mistrů. Klid ale netrval dlouho. O rozruch se postarali němečtí učitelé, působící na pražské univerzitě. Mezi nimi a jejich českými kolegy vládla rivalita, umocněná rozdílnými filozofickými názory. Zatímco se Husův kruh hlásil k platonsko-viklefské linii, zastávali němečtí mistři protikladné stanovisko. Soupeření obou stran šlo tak daleko, že zástupci německých mistrů obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklefských bludů. V tomto okamžiku se arcibiskup Zajíc zalekl, ustoupil tlaku Říma a přerušil tiché spojenectví s panovníkem i s Husem.

Němečtí mistři svými žalobami u papeže rozzlobili Václava IV., který jejichž stížnost považoval za hanobení Království českého v cizině. Do zostřujícího se česko-německého napětí pak sám rázně zasáhl. Roku 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé v jeho dějinách většinu konšelů české národnosti. Němečtí mistři ztratili podporu pražské reprezentace a vzápětí museli čelit dalšímu úderu. Dne 18.1.1409 vydal Václav IV. Dekret kutnohorský, jímž měnil poměr hlasů na pražském vysokém učení tak, že český “národ” obdržel tři a příslušníci cizích “národů” pouze jediný hlas. Cíl i výsledek tohoto opatření byly zřejmé. Husova reformní skupina získala kontrolu nad celou univerzitou.

Panovníkův krok měl však i mezinárodně politické příčiny. Arcibiskup Zajíc a německá většina mistrovského sboru pražského vysokého učení zachovala poslušnost římskému papeži Řehořovi XII. a odmítla se účastnit koncilu v Pise. Naopak Václav IV. spojoval s vrcholným církevním shromážděním nejen naději na odstranění schismatu, ale i na znovuuznání svého titulu římského krále. Němečtí pedagogové a studenti se cítili podvedeni, neboť si na pražské univerzitě udržovali početní převahu. Na protest natrvalo opustili Prahu a uchýlili se buď na starší říšské univerzity nebo na nově založené vysoké učení do Lipska. Odchod několika set cizích učitelů a studentů představoval zlom v dějinách pražské univerzity. Ta se z nadnárodní instituce proměnila v první národní vysoké učení v Evropě a začala ztrácet kontakty se světem.

Střetnutí mezi Husovými přívrženci a odpůrci tím však nekončilo. V roce 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací. Před rozbouřeným veřejným míněním ale musel opustit Čechy a záhy skonal v Bratislavě.

Český král otevřeně podporoval Husův reformní kruh až do roku 1412. Tehdy betlémský kazatel ostře kritizoval prodej odpustků (za patřičný poplatek odpouštěla římská církev lidem spáchané hříchy) jako nepřípustné a skandální jednání. Václav IV., mající z celé akce přislíbený finanční podíl, pohoršlivé kupčení povolil. Staroměstští konšelé, převážně Češi, dali přes protesty veřejnosti dokonce popravit tři mladíky, kteří se proti odpustkům vyslovovali. Byla to první prolitá krev za ideály reformy. Tragický incident zákonitě oslabil vztahy mezi Husem a Václavem IV., byť král ani později proti reformnímu proudu prakticky nezasahoval. Zjevnou náklonnost k Husovi utlumil vládce z jiného důvodu. Po celé Evropě se totiž šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům.

Pokračování příští měsíc

bdrtc043.gif