Střípky-Čriepky 2007/02 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2007 / 02

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



       Pokračování:

Co si nemohl dovolit král, dovolila si česká a moravská šlechta (zejména moravský zemský hejtman Lacek z Kravař, nejvyšší purkrabí českého království Čeněk z Vartenberka i vlivný Boček z Kunštátu a Poděbrad), v níž Husova skupina spatřovala sílu, která vezme do svých rukou nápravu církve. Důvěra byla oboustranná. Právě šlechtici poskytli Husovi ochranu, když opustil Prahu poté, co nad ní římská církev vyhlásila interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Jeho trvání bylo vázáno na Husův pobyt v hlavním městě. Vůdce reformního hnutí pobýval pak na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradu Krakovci nedaleko Rakovníka. Zde seznamoval se svými názory venkovský lid a pilně psal.

Z Krakovce odjel na podzim 1414 obhajovat pojetí reformy do říšského města Kostnice, kam jej na chystaný koncil pozval římský král Zikmund Lucemburský. Hlavním cílem církevního sněmu nebylo posuzovat oprávněnost Husových myšlenek a jejich věroučnou čistotu, nýbrž provést nápravu obecné církve “shora”, poradou a usnesením učených prelátů a představitelů univerzit. Za prvořádný úkol považoval koncil (i jeho světský ochránce Zikmund) odstranění schismatu. V té době měla už římská církev tři papeže (k římskému a avignonskému přibyl ještě pisanský)!

V představě, že přesvědčí koncil o závaznosti české reformy pro celou církev, se Hus zklamal. Jeho zatčení, věznění i proces ukázaly nepřekonatelné rozpory mezi stanovisky koncilu a viklefsko-husitského proudu. Ačkoli šlo oběma směrům o nápravu neutěšeného stavu křesťanstva, bylo pro koncil, který sám sebe nadřazoval papežské autoritě, nepřijatelné, aby se o způsobu opravy církve jednalo jinde a jinak než v kruhu jejích představitelů. Poté, co Hus odmítl odvolat své názory, odsoudil ho koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením a 6.7.1415 jej předal světské moci k potrestání. Český mistr kráčel na smrt s vědomím, že je božím vyvolencem, který umírá v poznané pravdě. Očitý svědek Petr z Mladoňovic o tom napsal:

“Dříve však, než by ho podpálili, přijel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a syn kdysi Klema (bývalého římského krále Ruprechta Falckého - pozn. red.), jak se mu říkalo, vybízeje ho, aby ještě zachoval život bez úrazu a aby to, co kdysi kázal, a svoje slova odpřisáhl a odvolal. A on, pohlédnuv k nebi, vysokým hlasem odpověděl: “Bůh mi jest svědek, že jsem to, co se mi falešně připisuje a skrze falešné svědky přičítá, nikdy neučil, ani nekázal, ale předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachránit od hříchů. V té pak pravdě evangelia, kterému jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umřít.” A uslyševše to, ihned řečený maršálek se synem Klemovým, tlesknuvše rukama, odjeli. A jeho hned biřici zapálili...”

Přes protestní listy české šlechty odsoudil koncil k upálení i Husova přítele Mistra Jeronýma Pražského. Jeho život skončil na hranici 30.5.1416.

Kostnický koncil uzavřel svá jednání roku 1418 a téměř celá Evropa považovala jeho průběh za zdařilý. Vyřešil přece schisma (jediným papežem se sídlem v Římě byl zvolen Martin V.) a učinil náběh k obnovení řádu v západním křesťanstvu. Svolavatel koncilu Zikmund Lucemburský stanul na vrcholu slávy. Ani jej však nenechávala v klidu situace v českých zemích, nedodržujících usnesení církevního sněmu. Přívrženci české varianty reformy uctívali, navzdory koncilu, Husa a Jeronýma jako svaté. Jejich mučednickou smrt pochopili jako důkaz špatnosti a zkaženosti římské církve, proti níž je třeba zakročit. Mnozí šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali místo nich Husovy stoupence podávající z kalicha. Část šlechty přistoupila i k záboru statků církevních institucí a uváděla tak do praxe myšlenku sekularizace. Vše nasvědčovalo tomu, že se Viklefovy a Husovy teorie uskuteční v Čechách. Šlechta však záhy vedoucí roli v reformním hnutí ztratila. Události dostaly dramatický spád a podílet se na nich začal široký okruh obyvatel.

cisarzikmund.jpgCísař Zikmund, portrét neznámého mistra po 1430

Římská kurie sledovala dění v českém království a na Moravě se znepokojením. Zikmund dokonce hrozil Václavu IV. vyhlášením křížové výpravy, nedojde-li k obratu. Diplomatický tlak vyvrcholil na přelomu let 1418-1419, ale český panovník mu ustoupil pouze částečně. V Praze ponechal husitům jen tři kostely a do novoměstské rady jmenoval odpůrce reformních snah. Polovičaté řešení neuspokojilo ani katolíky, ani husity. V zjitřené atmosféře si řada přívrženců kalicha vysvětlila protihusitská opatření jako doklad Antikristovy činnosti a blížícího se konce pozemského světa. Prosté a zbožné městské i venkovské obyvatelstvo, jemuž obrazné věty Bible splývaly s realitou, se začalo vyrovnávat s představou brzkého skonání věků. Vizionářští kněží, ovlivnění názory kacířských sekt, ve svých kázáních zdůrazňovali povinnost křesťana předjímat nástup boží říše, v níž ustane pronásledování spravedlivých tj. stoupenců reforem. Podobně vzrušené hlasy zaznívaly též v Praze, kde se stal mluvčím radikálně smýšlejících husitů Jan Želivský, kazatel v novoměstském chrámu Panny Marie Sněžné. Ve venkovském prostředí, zvláště jihočeském, vyústilo očekávání konce pozemského světa v masové pouti (první se konala o velikonocích 1419) na vyvýšená místa, “hory”, jimž se říkalo biblickými jmény (kupř. Beránek, Oreb). Nejoblíbenějším názvem byl bezesporu Tábor (na hoře stejného jména v Galileji se zjevil Kristus apoštolům a přikázal jim, aby šířili jeho slovo všem národům). Na “horách” se scházeli přívrženci reformy z menších měst, městeček a vsí, naslouchali tu kazatelům a přijímali z kalicha. Byl to výraz lidové zbožnosti, kolektivní soudržnosti, odhodlání žít v souladu s božím zákonem a šířit jeho zásady i touhy po spasení duše. Její součástí byla též představa, že v blížícím se dramatu Posledního soudu dojdou věrní křesťané spasení pouze “na horách” a v pěti vyvolených městech (Plzeň, Klatovy, Louny, Žatec a Slaný; z nich se později Plzeň přidala na katolickou stranu). Nebylo náhodou, že některá z těchto měst se vyrovnávala s důsledky moru, prohlubujícího pocity zbožnosti a očekávání konce světa.

Z těchto pocitů se zrodila i vůle k činu, v němž se úsilí o vítězství božích pravd prolnulo se smyslem pro politickou skutečnost. Na velkém shromáždění, konaném na “hoře Tábor” (snad dnešní Burkovák u Bechyně) se vůdci husitských radikálů z venkova a Prahy dohodli na dalším postupu. V neděli 30.7.1419 zaútočili při pečlivě připravené akci pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely (odtud označení defenstrace; de je latinsky z, fenestra pak okno). Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci.

 

Hlavní husitské směry a jejich charakteristika

Král Václav IV. sice násilný převrat na Novém Městě pražském dodatečně schválil, ale již 16.8.1419 zemřel. Zpráva o jeho smrti byla znamením k dalším vystoupením radikálů, kteří se zejména v Praze obrátili proti nádherným kostelům i klášterům a ničili jejich zařízení. Šlechtické skupině kolem Čeňka z Vartenberka, jenž spolu s bývalými Husovými spolupracovníky z artistské fakulty kontroloval po roce 1414 vývoj, se situace vymkla z rukou. Na dějinnou scénu vstoupily další síly. Husovi přívrženci se na základě rozdílného chápání zásad božího zákona, shrnutých brzy do čtyř pražských článků, rozdělili do několika proudů. Svou roli při tom sehrály též regionální zvláštnosti a zájmy.

K umírněným husitům náleželo (až na několik radikálně uvažujících jednotlivců) husitské panstvo, s ním bezprostředně spojená část nižší šlechty a někteří staroměstští předáci. Jejich cílem bylo provést sekularizaci, obsadit nejdůležitější úřady a přesvědčit budoucího panovníka, aby tento program podpořil. Ideovými mluvčími umírněného proudu byli významní Husovi přátelé a žáci (Mistři Křišťan z Prachatic, Jan Příbram a další), vesměs lidé, kteří lpěli na názorech kostnického mučedníka, ale nehodlali je překročit. Když se ukázalo, že Evropa husitskou výzvu nepřijme, usilovali uzavřít takovou dohodu, která by husitům umožňovala autonomní (svébytné) postavení v rámci římské církve. Na úplné zpřetrhání svazků s ní nikdy nepomýšleli. Celý tento proud spojovala myšlenka na předrevoluční časy, kdy byl vedoucí silou opravného hnutí a měl velký vliv na dvoře Václava IV. Výbuch revoluce znamenal konec jeho výsadních pozic. Nástup husitských radikálů, kteří dostatečně nebrali v potaz společenskou prestiž pánů a univerzitních učenců, ani se neohlíželi na jejich dosavadní zásluhy, umírněné husity zaskočil. Aristokraté typu Čeňka z Vartenberka odmítali vidět rovnocenné partnery v poddaných sedlácích a vysokoškolští vzdělanci zase přezíravě hleděli na venkovské kazatele a negramotné náboženské blouznivce. Tradiční společenské přehrady nebylo možné překonat. Umírnění husité sice souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli však v politickém životě. V zásadě se soustředili na obranu svých výsad a nikdy nepřestali snít o tom, že nakonec získají v českém království rozhodující slovo.

Pomineme-li část staroměstských měšťanů a univerzitních mistrů spjatých s husitským panstvem, dá se říci, že Praha tvořila samostatný husitský proud, zaujímající místo zhruba uprostřed mezi umírněnými a radikály. V tomto postavení se zračila důležitost i autorita hlavního města, které i v revoluci sledovalo své zájmy. Nejvýznamnější roli sehrála Praha na počátku revolučního dění, kdy se na čas ocitla v čele všech husitských sil a sjednotila pod svým vedením řadu středočeských a východočeských měst. Její pozici však oslabovaly neustálé třenice mezi Starým a Novým Městem. Zatímco Novoměstští inklinovali k radikálům, následovali Staroměstští spíše Jakoubka ze Stříbra a Jana Rokycanu, odvážně rozvíjející Husovy názory, ale nepodléhající krajnostem.

Husitští radikálové z některých provinčních měst a venkova nebyli sice jednotní, ale spojovala je upřímná touha co nejrychleji a nejdůsledněji, často bez ohledu na reálné podmínky, učinit boží zákon jedinou normou mezilidských vztahů. Strženi touto myšlenkou si ani neuvědomovali, že prostý návrat do období apoštolské církve není možný a že by doslovné naplnění textu Písma vedlo k úplnému zhroucení společnosti. Vizionářství, přímočarost a jistá nedočkavost v porovnání s pražany tkvěla do značné míry v rozdílných podmínkách života, v různé úrovni vzdělání i v odlišné mentalitě lidí z velkoměsta na jedné straně a z venkova na straně druhé.

Pokračování příští měsíc