Střípky-Čriepky 2007/03 ... Článek 02 (z 10)
Cesky ZnakSlovensky Znak ČS klub
Wellington
Střípky-Čriepky
internetová verze časopisu vydávaného
ČS klubem ve Wellingtonu
Číslo: 2007 / 03

Články: Volary
15 let od pádu železné opony
Dějiny zemí koruny české
Měsíc ve zprávách
Správy zo Slovenska a o Slovensku
Sportovní události
Trochu humoru
Aktuality a dopisy čtenářů
Klubovní zprávy
Závěrečná stránka
PDF verze ke stažení (3.7MB) | HTML verze pro tisk

DĚJINY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ



       Pokračování:

Už v letech 1419-1420 se profilovaly tři hlavní husitské radikální směry. Pro východočeský, s hlavním centrem v Hradci Králové (zde působil známý kněz Ambrož), se zprvu vžilo označení orebité (podle shromaždiště na mírné vyvýšenině Oreb u Třebechovic), po roce 1424, v němž zemřel Žižka, pak sirotci. Nábožensky připomínali východočeští husité Pražany, ale politicky byli nesmlouvavější. Pravdu božího zákona chtěli uskutečnit vojenskou silou, třeba i za cenu fyzické likvidace protivníků.

Další radikální směr, táboři, působil především v jižních a jihozápadních Čechách. Jeho střediskem byla už od předjarních dnů roku 1420 obec Hradiště hory Tábor, založená na ruinách zpustlého města poté, co se nenaplnilo proroctví, že k zániku pozemského světa dojde mezi 11.-14. únorem. Tábor byl programově budován jako obec “bratří a sester”, odmítajících nedokonalé lidské zákony a řídících se výhradně slovem božím. Jeho první obyvatelé, přicházející sem z opuštěného Sezimova Ústí a z nejrůznějších míst v bližším i vzdálenějším okolí, zastávali zpočátku chiliastické (chilioi znamená řecky tisíc) názory. Domnívali se, že ke skonání věků nedojde hned; nejprve prý čeká věrné křesťany vláda tisícileté říše Kristovy a teprve potom věčné blaženství v nebeském království. A předsíní do Kristovy říše měl být právě Tábor.

Ve snaze otevřít do ní vstup a odstranit rozpory nedůstojné opravdových křesťanů pojali táboři svou obec jako spotřební komunu, v níž byl podstatně omezen soukromý majetek. Nově příchozí obyvatelé odevzdávali cennější předměty a peníze do pověstných kádí. Ani chiliastické představy se však nepotvrdily. Jejich rozšíření bylo důsledkem vypjaté gotické zbožnosti, umocňované podmanivými hlasy kazatelů, i názory kacířských sekt (valdenští, bratři svobodného ducha), které žily v jihočeském prostředí a nalezly na Táboře uplatnění. Už na podzim 1420 se sny o společenské rovnosti zhroutily a Tábor začal vybírat úrok (t.j. dávky) z poddanských vsí. V roce 1421 museli nositelé sektářských myšlenek Hradiště hory Tábor opustit a jejich část posléze zahynula, sprovozena ze světa rukou svých někdejších spolubratří.

Tábor sám se pak vyvíjel jako vojensko-řemeslnické centrum, jež ve spojení s jinými jihočeskými (Písek, Prachatice) a jihozápadočeskými (Sušice, Domažlice, Klatovy) městy i dalšími partnery vytvořilo vlivnou sílu. V pozdější době byli táboři ochotní k dílčím politickým kompromisům (už od roku 1426 udržovali kontakty se Zikmundem Lucemburským), v oblasti víry však neustupovali. Neoddělili se sice úplně od “hříšné” římské církve, ale jako jediný husitský směr vytvořili svébytnou církevní organizaci. V jejím čele stanul senior (starší) Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec. Tento krok znamenal náběh k popření univerzálního charakteru obecné církve.

S tábory víceméně pravidelně spolupracovali také severočeští husité, k jejichž hlavním opěrným bodům náležela města Žatec a Louny. Od roku 1425 byl jejich vůdcem schopný vojenský podnikatel Jakoubek z Vřesovic, původem nižší šlechtic z východní Moravy.

Postupem doby uvedené směry, s výjimkou umírněných husitů, zpevnily svou organizační strukturu a změnily se ve vojsko-politické svazy. Ty sdružovaly stálé i příležitostné vojenské oddíly, města, příslušníky vyšší a nižší šlechty, duchovní i poddanské obyvatelstvo. V rámci těchto seskupení se stále více prosazovaly zájmy šlechty a měst, která byla v sociálním ohledu vedoucí silou revoluce. V boji za husitské pojetí božího zákona se tak zároveň profiloval stavovský model uspořádání společnosti.

Na Moravě neměli zprvu husité příznivé podmínky k působení. Velká města zůstala německá a katolická, takže hlavním pilířem husitství byla vlivná část šlechty, kolísající však mezi věrností kalichu a dědici trůnu. V roce 1423 Zikmund Lucemburský udělil Markrabství moravské v léno svému zeti Albrechtu Habsburskému, což mezi českými i moravskými husity vyvolalo obavu o celistvost Koruny české. K těsnější součinnosti mezi přívrženci kalich v Čechách a na Moravě však došlo až po roce 1426.

Všechny hlavní husitské proudy spojoval, kromě čtyř artikulů, ještě společný postup proti zahraničním interventům. Jinak mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v Čechách a jejich střetávání čas od času vyústilo v ozbrojené konflikty. Přechody jednotlivců i skupin z jednoho směru do druhého bývaly běžné stejně jako uzavírání dočasných koalic nebo přestupy od katolicismu ke kalichu či opačným směrem. Evropa však jednotlivé husitské proudy dlouho nerozlišovala a všechny husity bez výjimky považovala za kacíře, které je třeba zničit.

Katolická strana ztrácela v průběhu husitské revoluce své postavení v Čechách i na Moravě. Její hlavní oporou na českém teritoriu byl tzv. plzeňský landfrýd, vojensko-politický svazek západočeské katolické šlechty, a předními baštami pak město České Budějovice i hrady jihočeského magnáta Oldřicha z Rožmberka. Určité pozice si katolíci udržovali též v severních Čechách a Podkrkonoší.

Všichni, husité i katolíci, ovšem považovali sami sebe za věrné rytíře Kristovy a za obránce jeho pravd a zákona. V protivnících pak viděli odpadlíky a kacíře. Toto pojetí se odráží též ve známém husitském hesle Pravda vítězí nade vším (latinsky Veritas omnia vincit), které se ve zkrácené a významově změněné podobě dostalo na standartu československých prezidentů.

 

Husitská revoluce (1419-1436); její průběh a výsledky

oblehaniprahy.jpgObléhání Prahy křížovou výpravou v roce 1420, iluminovaný rukopis Pamětihodností E. Windeckeho, pol. 15. století

V průběhu podzimu 1419 se radikálové z řad Želivského stoupenců i z českého venkova marně pokoušeli ovládnout hlavní město, které zůstalo pod kontrolou Vartenberkovy skupiny. Umírnění staroměstští konšelé poté v prosinci 1419 jednali spolu se zástupci české šlechty o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na uprázdněný český trůn. Zikmund si byl vědom, že je podle všech náležitostí jediným legitimním dědicem svatováclavské koruny a při rokování v Brně diktoval své požadavky. Oslabení římské církve mu sice nebylo proti mysli, ale nehodlal připustit, aby se z moci panovníka vymkla královská města. Zasahování venkovských poddaných do veřejného života zavrhoval úplně. Proto také odmítl stvrdit výsledky pražského revolučního převratu a o všech otázkách zamýšlel diskutovat až po řádné korunovaci. K zvolenému postupu měl i další důvod. Chtěl-li si v očích evropské veřejnosti i papežské kurie udržet pověst úspěšné světské hlavy křesťanstva, nemohl zacházet s kacíři útlocitně. Tvrdou ruku brzy manifestoval na říšském sněmu ve Vratislavi, kde dal 17.3.1420 zveřejnit papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti husitským Čechům. Hrozba vyhlazovacího tažení měla srazit neposlušné husity na kolena. Stal se však pravý opak.

Husitská šlechta, pobouřená Zikmundovým chováním, odmítla jeho nárok na český trůn s tím, že dosud nebyl korunován českým králem. Tak vlastně zpochybnila všechna ustanovení a smlouvy Karla IV., týkající se obsazování panovnického stolce, a osobovala si právo rozhodovat o této závažné otázce. Vzdor Vertenberkova kruhu však nevydržel dlouho. Již počátkem května 1420 vydal nejvyšší purkrabí Pražský hrad do rukou Zikmundových žoldnéřů. Osamocená husitská Praha se obrátila s žádostí o pomoc k orebitům, táborům i dalším venkovským husitům. Ti pochopili, že padne-li hlavní město, je zpečetěn i jejich vlastní osud. V průběhu měsíce dorazily ozbrojené oddíly venkovských husitů do Prahy. Zikmund se před jejími hradbami objevil s třicetitisícovou armádou na samém sklonku června.

Římský král nehodlal hlavní české město zničit, nýbrž vyhladovět a donutit ke kapitulaci. Pokus jeho oddílů obsadit kopec Vítkova a odříznout tak Prahu úplně od zemědělského zázemí však ztroskotal na úporné snaze obránců provizorní pevnůstky, jíž přispěchaly ku pomoci posily z Prahy (14.7.). Obrana Vítkova byla především dílem téměř šedesátiletého a navíc jednookého táborského hejtmana Jana Žižky z Trocnova, zchudlého jihočeského šlechtice. Renomé skvělého válečníka si vysloužil krátce předtím v bitvě u Sudoměře (25.3.1420), kde odrazil útok přesily české katolické šlechty. Výsledek boje na Vítkově, nazvaného později Žižkov, předurčil krach křižáckého tažení. Členové intervenční armády se 30.7. začali rozcházet do svých domovů. Stalo se tak dva dny nato, co se dal Zikmund ve Svotovítské katedrále za asistence jemu věrných českých a moravských pánů korunovat českým králem. Husité však odmítli uznat za panovníka muže, žijícího v rozporu s božím zákonem a bojujícího proti jeho obráncům. Další těžkou porážku utrpěl Zikmund 1.11.1420, když se snažil zachránit Vyšehrad, sevřený husitskými vojsky, vedenými orebským hejtmanem Hynkem Krušinou z Lichtenburka.

Triumf v této bitvě pomohl především husitské Praze a otevřel jí prostor k mocenské expanzi do středních a východních Čech. Vedoucí roli na české politické scéně pak Pražané dotvrdili na husitském sněmu v Čáslavi (červen 1421), kde byla proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace a zároveň zvolen kolektivní orgán, který měl po dobu bezkráloví spravovat zemi. O převratných společensko-politických změnách, jež s sebou revoluce přinesla, svědčí, že v něm zasedalo 8 měšťanů, 7 příslušníků nižší šlechty a jen 5 zástupců panstva!

Pokračování příští měsíc